Zemřela jsem s východem Slunce✔️

• 1 • paprsek zimy •

Zima

Zkoušela jsem to. Pokoušela jsem se. Snažila jsem se. Neúspěšně. Pokaždé, když Slunce zapadlo za obzor a já se musela vrátit do naší hnilobou prožrané chatky, bylo mi zle.

Můj žaludek dělal kotrmelce, klepaly se mi ruce, bolela mě hlava. Čekala mě další noc bezedné temnoty, kterou jsem nemohla pokořit nijak jinak, než čekáním na úsvit a snažením se nepropadnout jejím chtivým spárům.

Když jsem byla malá, maminka mi do pokoje pořídila noční světýlko. Prý abych se nebála. Každý večer, když jsem šla spát, mi ho se slovy na dobrou noc zastrčila do zásuvky, čímž mu dala život a jeho teplé vlny ladně ozářily můj pokojíček. Ke slunečním paprsků to sice mělo daleko, ale tehdy mi to ke štěstí stačilo.

S pocitem uspokojení jsem pomalu zavřela své oční víčka a nechala jsem se vést slepou rukou do říše snů. Přeji si, abych byla taková i nyní. Ono světýlko mám sice pořád, jenže to by před časem nesmělo ztratit svou kouzelnou moc. Tak moc bych v ní chtěla věřit.

Jeho magie mě opíjela nedosažitelným štěstím a nadějí, že až se ráno probudím, Slunce nebude schované za hutnými dešťovými mraky a usměje se na mě. Přišla jsem si tak bolestivě naivní, až jsem si začala přát, aby se mi otevřely staré rány a já onu svírající bolest mohla pocítit znova.

Pro jeden jediný paprsek světla jsem byla odhodlaná udělat téměř cokoli. Čím více se ale dny zkracují a zima pohlcuje naši zemi, tím více pochybuji o tom, že ho někdy ještě zahlédnu. Je to tak každý rok. Přesně v tuto dobu ztrácím naději, mezitím co ji o necelý čtvrt rok později opět nacházím. Vím, že jaro a slunečné dny opět přijdou.

Vždy v to věřím. Nebo spíše musím věřit. Jak bych totiž přežila bez tohoto nepatrného vlákna naděje? Sice je tenké, ale stále je. A to je přesně to, co mě stále drží na živu.