Léto skomíralo. Ztrácelo na své nadpozemské síle, Slunce si již pomalu schovávalo veškerou svou energii na mrazivá podzimní rána a já si opět neměla jak pomoci. Upadala jsem do stavu nevědomosti, kdy jsem netušila, jaký je den, rok, jestli je den či noc, jak se jmenuji nebo zda se byly tvé palčivě upřímné oči spíše kaštanově hnědé, nebo temně modré.
Ztrácela jsem jakýkoli pojem o realitě, uzamykala jsem se nejen celému světu okolo, ale také sobě. Ale co bylo nejhorší, nemohla jsem se vrátit zpět, i když jsem v některých úzkostných okamžicích tak moc chtěla. Bylo to čirým ztělesněním všeho, co jsem kdy nenáviděla a před čím jsem tak marně utíkala. K mým kotníkům byly pevně připevněny železné okovy a já se nemohla pohnout ani o ten nejmenší milimetr. Bylo to svazující a ještě mnohem víc.
Kolem mě rudě plály pochodně tvé nenávisti a bolestně mi propalovaly kůži až do masa. Vzduchem se začal šířit nepříjemně štiplavý dým utrpení, který mě paradoxně ke všemu donutil se rozplakat, zkropit všechny ty škvařící se pocity představující tvé mučení, kterým jsem tě donutila si projít.
Dobrovolně jsem se uvěznila v pekle, dobrovolně jsem přestala věřit v nebe. Tak moc jsem potřebovala zachránit, ale ty jsi nepřišel. Nepřišel jsi a já jsem začala doufat, aby jsi nepřišel už nikdy.
Přestával jsi být mým Sluncem a tím sis, Adame, nechtěně vzal i kus mé duše.
ČTEŠ
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
NouvellesVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
