Bylo to ve vzduchu. Ta nasládlá vůně podzimu, který se po roce nepřítomnosti opět rozhodl navštívit nejen všechny sady, aleje, parky, ale i naše duše. Už na mé pokožce neulpívaly ony hřejivé paprsky mocného letního Slunce. Pokaždé, když jsem se mu v tuto roční dobu vystavila tváří vstříc, mé líce byly jen nepatrně pohlazeny slabými dozvuky tepla, která kdysi dávno zahřívalo naše nitro. Kdysi a přesto tak nedávno.
Mou myslí stále pluly vlny chladného oceánu, který mi v parných odpolednech pravidelně smýval písek z chodidel a přinášel mi jakousi nepochopitelnou formu odpuštění. S každým přívalem byl odnesen i kus mé viny a prohřešení vůči tobě. Nejdříve jsem si myslela, že jsem jen blázen, který dělá správnou věc. Co jsem si ale neuvědomila, byla přítomnost roušky, jemného saténového šátku, který potají přikrýval mé oči, a tím i zkresloval můj úsudek. Do té doby pro mě oceán byl jen obrovskou vodní plochou, která dávala Slunci prostor pro svůj nadpozemský odraz. Jak hluboce jsem se ale mýlila.
Pokud si tudíž přiznám, že jsem opravdu tím pomatencem, za kterého se vydávám, budu muset také připustit existenci faktu, že příboj pro mě zcela jistě znamenal jistou formu komunikace s mým prohnilým svědomím, které se jen snažilo osvobodit od rybářských sítí, do kterých se zamotalo.
Lhala jsem sama sobě. Snažila jsem se ospravedlnit každé své rozhodnutí, ať už bylo dobré či špatné. Miska vah se vždy přiklonila k možnosti třetí, která pro mě měla znamenat nevinu. Bylo to pokrytecké, sobecké a naprosto neloajální.
S létem odešla i má schopnost sebereflexe či jakékoli schopnosti si přiznat chybu, která ale tak moc bila do tvých očí. Viděla jsem tě jak stojíš přede mnou, a neprostupným zarytým pohledem se snažíš, abych konečně procitla. Dívala jsem se ti do očí, mezitím co jsem tak moc očekávala ten okamžik, kdy jsem se konečně měla probudit. Stále jsi na mě upíral ten pohled, s kterým jsem se uvnitř smrskávala na miniaturní klubíčko lítosti, které ti ale z nějakého nepochopitelného důvodu nestačilo.
Ty jsi chtěl, abych ti své prozření dokázala. Zhluboka jsem se nadechla, zatnula jsem zuby. A udělala jsem nemyslitelné, Adame.
ČTEŠ
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
Short StoryVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
