Mírně se oteplilo. Z dvoumetrových závějí sněhu zbylo jen pár zanedbatelných centimetrů a s touto změnou k lepšímu pookřálo i mé srdce. Sice to nebylo nic převratného, ale už jsem alespoň cítila konečky svých prstů.
Jednou má dobrá kamarádka prohlásila, že laskavost a dobrota člověka se pozná podle toho, jestli má teplé ruce. Jen při pomyšlení na tuto zcela irelevantní a nesmyslnou myšlenku jsem si musela odfrknout. Přišlo mi to naivní, povrchní a bláznivé. Nedávalo to smysl a ublížilo mi to.
Chtěla tím snad říci, že jsem špatný člověk? Necitlivé, sebestředné a zaujaté stvoření bez emocí? Nikdy jsem se nedozvěděla, co tím myslela. Byla jsem moc zbabělá na to, abych se jí zeptala. Tak moc jsem se bála pravdy, že jsem se raději nechala zžírat tou neustálou nejistotou, než abych snesla tu trochu bolesti. Zkrátka jsem na to neměla.
S únorem se sice blížil březen a tak moc vytoužené jaro, mé vlastnosti a pocity jako by ale zůstaly zamrzlé v té nejhlubší zimě. Znervózňovalo mě to. Každý únor, rok co rok s prvními sněženkami, vykvétalo i mé srdce a mysl. Tento tok ale bylo něco jinak. Špatně. Hluboce špatně. A já nevěděla, jestli budu mít dostatek síly tomu odporovat.
ČTEŠ
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
Storie breviVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
