Justin's Nifty Fingers

Part 6.

Z pohledu Gemmy:

Po boku Shelbey jsem vyšla z tělocvičny a oddechla si. Před koncem vyučování mě čekali ještě dvě hodiny. Moc povzbuzující ale nebylo to, že hned tato hodina bude ten nový předmět.

Otočila jsem se k Shelbey, která nic neříkala a nad tím jsem se zamračila. „Proč jsi tak zamlká?“ S údivem jsem se zeptala a ona se zakousla do spodního rtu.

„To jsi doopravdy dala svoje číslo Justinovi Bieberovi?“ Jeho jméno vyslovila s odporem a to jsem vůbec nechápala. Pokroutila jsem hlavou a odfrkla si. Úsměv si opět našel cestu na mou tvář a poté jsem se úplně rozesmála.

Shelbey si mě přeměřila pohledem. Zastavila a já spolu s ní, po tom, co začalo otevírat skříňku mi došlo, že je tu té její. „Nedala,“ řekla jsem slovně, protože jí to nejspíš nedošlo.

„Tak cos mu napsala na ruku?“ Neklidně se zeptala a začala hrabat v té změti smetí. Přísahám, že kdybych přejela prstem po poličce její skříňky, zbyl by mi na kloubku prstu nepříjemný prach.

Pokrčila jsem rameny, „Řada čísel od jedné do devíti se počítá jako moje číslo?“ Utrousila jsem a čekala na její reakci.

Chvíli se na mě nechápavě dívala, ale poté jí to došlo a začala se smát. „To jsi doopravdy udělala jemu?“ Nevěřícně pokroutila hlavou a přitom si zakrývala pusu.

Zakřenila jsem se a přikývla. „Nevím, co s ním všichni máte za problém, podle mě je to jen další z namyšlených basketbalistů na škole. Je jich tu spousty,“ umínila jsem si a opět ji sledovala.

„Je to prostě Justin Bieber, nikdo by si na něj tohle nikdy nedovolil. Obzvlášť holky jsou z něj hotový a neřekly by mu ani slovo, kdyby je pozdravil.“ Jednoduše řekla a já ji pilně poslouchala. Měla jsem takový pocit, že tady něco nehraje.

„Počkat... stalo se mezi vámi něco?“ Podezíravě jsem se zeptala a všimla si, že po této otázce přestala všechno dělat a zamrzla. „Jak to myslíš?“

„No.. pohádali jste se, nebo tak něco?“ Upřesnila jsem a ona si oddechla tak, jako by jí spadla z ramen velká tíha.

Zalapala po dechu, podívala se okolo a poté zabouchla skříňku. „Ne, nic se mezi námi nestalo, jen ho nemám ráda kvůli tomu, jak se prezentuje.“ Pokrčila rameny a poté si učebnice přitiskla blíže k hrudníku.

Chápavě jsem přikývla, „Tak to potom chápu. Hele, já už budu muset jít na hodinu, bude zvo-“ v ten moment mě přerušilo zvonění, „nit.“ Symbolicky jsem dokončila a ona přikývla.

„Dobře, uvidíme se.“ Usmála se na mě a obešla mě. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ke třídě, kterou jsem viděla už z dálky.

Osobně pro mě bylo zavádějící to, že vlastně v té skupině nikoho pořádně neznám. Kdyby tam se mnou byla Shannon nebo snad i Shelbey, bylo by to lepší, ale vyšlo to tak blbě, že v ní z mé třídy byla jen hrstka těch, které jsem neznala. Jako kdyby to někdo udělal takhle naschvál.

Přešla jsem si rukou po vlasech a zhluboka se nadechla předtím, než jsem vešla do třídy. Pohled mi padl na studenty, kteří se buď znuděně dívali do zdi, bavili se mezi sebou nebo mě propalovali pohledem.

Abych pravdu řekla, nenašla jsem tady jediného člověka, který by se na mě díval se zájmem. Buď ignorace, nebo opovržení.

Sklopila jsem pohled a přešla k první lavici, která byla jako jediná volná. Položila jsem na ni všechny učebnice a odtáhla židli. Po tom, co jsem na židli viděla roztroušenou křídu, ozval se ze zadní části třídy smích a já se zamračila.