Justin's Nifty Fingers

Part 3.

Shannon nás dovedla do třídy, ve které se pravděpodobně měla odehrávat naše první hodina na střední a já ji v tom plně důvěřovala.

Posadili jsme se vedle sebe do zadní lavice, která jako jediná zůstala prázdná. Většina lidí tu podle mě už bylo a já z nich znala asi tři, jelikož jsme se rozhodli pro stejnou školu. Prohlížela jsem si i ostatní, ale nikdo mi nepřišel nijak přehnaně divný, nebo moc namyšlený. Mám pocit, že toto bude suprový kolektiv.

Stále mi však hlavou běhal Justin Bieber, nevím, proč se tak Shannon chová. Doopravdy si myslím, že je psychicky labilní, chce ho, nebo mě od něj doopravdy chce držet dál. Zrovna, když jsem se jí chtěla zeptat na něco dalšího, ozval se zvonek a s ním se zavřely i dveře od třídy.

Do třídy vešla žena s černými vlasy, hnědýma očima, které zakrývaly brýle a celkem hubenou postavou. Její oblečení tvořilo černé sáčko, u něhož sukně končila těsně nad koleny. Mohlo ji být okolo třiceti až čtyřiceti let, ale na pohled vypadala o něco mladší. Možná.

Všechny desky a papíry, které si s sebou přinesla položila na stůl a poté se s rukama za zády postavila před tabuli. My, jakož celá třída jsme také stáli a čekali, co se bude dít dál.

Přešla jsem si jazykem po rtech, když pohledem přecházela po mě a poté, když se podívala na druhou stranu jsem si oddechla.

„Dobrý den, posaďte se.“ Mile řekla a všichni tak udělali. Posadila jsem se a s vykulenýma očima se podívala na Shannon, která protáčela očima.

„Ta vypadá celkem dobře, možná bude i milá,“ šeptla mi do ucha, abych to slyšela jen já. Přikývla jsem a poté zvedla hlavu.

Naše, zřejmě třídní učitelka měla lokty položené na desce svého stolu a očima bloudila po třídě. Poté se zhluboka nadechla a začala: „Ještě jednou, dobrý den. Jmenuji se Emily Rouse a jsem vaše třídní učitelka pro další čtyři roky, které budete docházet na tuto školu.“

„Víte, mám tu už několikaletou praxi a vím, jak to chodí. Teď si na sto procent myslíte, že budete pilnými studenty a budete mít samé jedničky, je to tak?“ Vysvětila a měla pravdu. Myslím si to. A spolu se mnou i polovina mých spolužáků, určitě.

Postřehla jsem, jak několik mých spolužáků přikývlo a ona to vzala jako popostrčení k dalším slovům. „Bude to trvat několik týdnu... maximálně dva měsíce. Poté si navyknete na prostředí střední školy a změní vás to.“ Promnula si oči a postavila se.

„Změníte se, budete se chovat jinak, tato společnost a nový kolektiv vás změní. Od základů budete jinými lidmi a bude to pozorovat hlavně vaše rodina a okolí těch, kteří vás znali předtím. Budete to flákat stejně jako ti starší.“

Mám pocit, že tato učitelka doopravdy ví, o čem mluví. Slečna Rousová má bezpochybně letitou praxi a ví, jak to chodí. Vím, že má pravdu. Nechci se tím stát, ale musím si přiznat, že tento kolektiv je něco jiného. I když zatím nemůžu nic posuzovat. Nebavila jsem se ani jedním z těch nových, které neznám.

„Těmi, kterými jste byli zůstanou jen ti, kteří měli samé jedničky. Nechci vás nazývat tím lidovým pojmenováním, protože to tak není. Nikdo si nezaslouží, aby byl nazýván tamtím slovem.“ Moc dobře jsem věděla, že mluví o šprtech.

„Pro vás ostatní, přeji vám hodně štěstí. Mohla bych o tom mluvit ještě několik hodin, ale tato čtyřiceti pěti minutovka mi k tomu nestačí,“ zhluboka se nadechla a já ji poslouchala, „mě, jakož učitelku budete mít na angličtinu a literaturu. Nic víc vás učit nebudu, takže se s ostatními věcmi musíte obrátit na již přidělené učitele. Zkratky, které máte na rozvrzích jsou vysvětlené tady.“