Justin's Nifty Fingers

Part 30.

 Z pohledu Gemmy:

Nevím, proč jsem si myslela, že se po tom něco změní. Myslela jsem si, že když za sebou budu mít svůj první orgasmus, budu se cítit jinak, ale nakonec se cítím úplně obyčejně jako předtím.

Je pravda, že po psychické stránce se cítím nadřazeněji, ale nedá se mluvit o tom, že by to byl nějaký extra pocit. Dalo by se možná říct, že jsem postoupila o úroveň výš, už se toho nemusím bát, vím jak to probíhá a také znám ten nejlepší pocit na světě.

Fakt, že to bylo s Justinem je pro mě v tento moment jen detail. Nevěřila jsem tomu, že jeho prsty můžou být tak... mrštné. Dokonce jsem ani netušila, že budu chtít víc. Včera jsem toho víc nezvládla, ale mám pocit, že i přes mé vnitřní potlačování za ním tak i tak brzy půjdu.

Samozřejmě se to budu snažit co nejvíc potlačit.

 Nechci tím vůbec přistoupit k tomu, že by se mezi mnou a Justinem něco změnilo. Chci tím říct... samozřejmě, že se na něj budu dívat jinak, ale vztahově se nic nezmění, alespoň v to doufám.

Dnešní ráno proběhlo překvapivě v pořádku, většinou mám divné stavy, ve kterých bych nejradši zalezla zpátky do postele a nevystrčila hlavu zpod peřiny, ale dnes jsem se cítila mimořádně nabitá energií a připravena na další den.

Možná je to tím, že chci vědět, jak na mě Justin bude reagovat, jestli mě oslovi nebo jestli mě bude ignorovat jako to předpokládám.

A teď; stojím před budovou školy, přemýšlím a čekám na Bryannu, která by měla během pár minut přijet autobusem. A když jsem konečně viděla její tmavé vlasy, doširoka jsem se usmála a vyšla jí naproti přesně jako skoro každý den, kdy se od doby, kdy jsme se poznali takhle scházíme před školou.

„Ahoj,“ pokojně jsem jí pozdravila, když jsme od sebe byly vzdálené několik metrů. Na její tváři se zformoval nepatrný úsměv a odlehčilo to celou ranní náladu. „Ahoj, ty kráso, to bys neuvěřila, co se dělo včera doma!“ Rozhodila rukami do stran a já se na ní se zájmem pootočila.

Bryanna je typ člověka, který se přivítá a poté rychle naváže tématem, které se jí právě hodí. Ještě jsme snad neměli chvíli, kdy bychom neměli o čem mluvit. Je to pro Bry tak typické, že kdyby se to změnilo, nebyla by to ona.

„Co se dělo?“ Zmateně jsem se zeptala, možná až moc udiveně a doufala, že to vezme jako podnět k tomu, aby pokračovala – ne aby říkala zbytečné poznámky na mou adresu.

Bryanna se usmála snad ještě více – pokud to šlo a následně si přešla prsty přes vlasy, které dnes měla mírně zvlněné. Pohled mi také utkvěl na prstýnku, který rozhodně včera na prstě neměla, svraštila jsem čelo, ale nechala jí pokračovat. Přímo jsem jí o to žádala mimikou.

„Vrátil se Diego!“ Tleskla rukami, což mi přišlo až moc přehnané a já se na ní zmateně podívala. „Netuším kdo je Diego...“ zamrmlala jsem si pod nos, ale věděla jsem, že mě slyšela – její výraz mluvil za vše.

Protočila očima, přešla si jazykem po rtech a zpomalila své kroky, ale stále jsme šli ke škole. „Diego je můj bratr, kterej se včera vrátil z Arizony.“ Vysvětlila mírně sklesle, její výraz však byl o něco povzbuzený než když jsem jí řekla, že nevím kdo to je – pravděpodobně kvůli tomu, že o něm mluvila.

Mé myšlenky však nadále tápaly, Bryanna mi o svém bratrovi nikdy neříkala – vím o ní jen to, že má mladší sestru, které je pět.

„Nezmiňovala ses o něm...“ Upozornila jsem jí, abych nebyla já ta špatná a ona se zamračila. Ohrnula spodní ret a nevěděla jsem, co tímto výplodem jejich mimických svalů myslí.