Justin's Nifty Fingers

Part 34.

 Z pohledu Gemmy:

Nevím, jak jsem si představovala, že se budu těch posledních pár dní – které přetekly v týdny cítit. Týden a půl uběhl od doby, kdy jsem s Justinem naposledy mluvila, od té doby jsem ho vídala jen zřídka.

Bolelo mě to, jak jsem ho odbyla a to, jak zbaběle jsem se k němu zachovala. Vnitřně jsem se sebou sváděla souboj, mezi tím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí nebo ne. Denně jsem si jej vyčítala, ale když jsem zhodnotila zápory a pozitiva, nakonec jsem i byla ráda za to, že jsem tak učinila.

Ale to bylo rozhodnutí mé mysli.

Srdce mi říkalo něco jiného a to mě donutilo opět přemýšlet. Probděné noci plné přemýšlení a vzlyků vedly k tomu, že jsem byla celodenně unavená. Dalo by se říci, že kdybych tím nijak netrpěla, tak by to o mě dělalo špatnou vizitku, ale toto byl extrém.

Kromě mě a Justina nikdo nevěděl, proč se takhle chovám. Ani Justin to prakticky nevěděl, jelikož mě nevídal, ale to bylo vedlejší. Došlo mi, že to Justinovi je jedno, nebo jednoduše pochopil, že je to marné.

Ve skutečnosti jsem ale trpěla o dost víc, než to bylo patrné nebo vidět. Bylo logické, že mě to bude ničit, každý den jsem na něj myslela, přemýšlela jsem o tom, jestli se cítí stejně nebo podobně jako já, ale vždy mi vycházely jen dvě možnosti: cítí se jako já; nebo se tak necítí. Jednoduché.

„Gemmo, posloucháš mě?“ Promluvila vedle mě Bry, která houpala nohami pod lavičkou, na níž jsme seděli. „Oh,“ zamrmlala jsem a pootočila k ní hlavu, „ne.“ Upřímně jsem odpověděla a přitom mi ani trochu nevadilo, že jsem jí vlastně odpověděla zápornou odpověď, když mi něco vyprávěla.

Navlhčila si rty, pootevřela je a nakonec je stiskla do tenké linky. „Dej se do kupy,“ řekla po dlouhé chvíli mlčení a já nadzvedla obočí.

„Nemám z čeho.“ Jednoduše jsem reagovala, ale přitom tomu ani sama nevěřila. Přešla jsem si zuby po rtech, při čemž jsem se do něj nepatrně zakousla a zahleděla se na stmívající se oblohu.

Bryanna vedle mě pokroutila hlavou, povzdechla si a poté si spojila ruce na kolenou. „Ale prosím tě,“ nevesele se zasmála, asi jen proto, aby odlehčila situaci. „Já i ty víme, že nejsi úplně v pořádku, tak přestaň.“ Řekla to odlehčeně, a to se mi na tom líbilo. Nedělala na mě žádné tlaky.

Pokrčila jsem rameny a zůstala zticha. Sledovala jsem okolní zvuky, možná jsem se soustředila i na věci, na které bych se normálně nesoustředila a udržovala si neutrální výraz. Věděla jsem, že už jí o opaku nepřesvědčím, ale nemusela jsem výrazem ihned prozradit o co přesně šlo.

Opět si povzdechla. Pootočila se ke mně a položila mi ruku na rameno. „Řekni mi, co se děje, Gemmo, jinak ti nedokážu pomoct.“ Slabě jsem se zasmála, rovnou jsem tuto možnost vylučovala.

„Ani nechci, Bry.“ Řekla jsem možná až moc pevně. Otočila jsem k ní hlavu, abych viděla její výraz, ale ona měla zamračený výraz. „Proč? Jsem snad tvoje kamarádka, ne?“ Zeptala se téměř až dotčeně, ale to jsem přesně nechtěla.

„Jo, ale.... je to moc složité na to, abys mi s tím dokázala pomoct.“ Gestikulovala jsem rukami. „Na mě není nic dost složitý.“ Namítala a udělala komický obličej, kterému jsem se musela zasmát.

Prudce jsem vydechla, přivřela víčka a nakonec jsem přemýšlela o tom, jestli by bylo dobré se s tím někomu svěřit. „Je to kvůli jednomu klukovi.“ Mávla jsem rukou, jako by to bylo nic, ale přitom můj mozek točil o sto šest.