Plánuju si, jak začnu znovu, ale selhávám u první věty,
protože začátky jsou to, na čem padají světy,
zdají se tak prosté, tak jednoduché, že ano?
A přitom všechno, co děláš, je už předem ztraceno.
Koukám na ta slova, co si zapisuji,
a tak nějak tu svou kuráž obdivuji,
ale večer, když se všechno rozpadne, neznamenají nic,
vždycky to byla jen iluze, nikdy ani trochu víc.
Možná je to proto, že se mi líbí být rozbitá,
zamykám se uvnitř a kdo něco namítá?
Jsem to jen já a jen já tu zůstanu,
do popela padnu, z popela povstanu.
Dlouhé dny, usínám, když se nedíváte,
mezi lidmi mi není dobře, vím, že si mě prohlížíte,
a zajímalo by mě, co si myslíte, jistým způsobem,
ale většinou jsem ráda, když nemusím ven.
Kdo jste, abyste soudili dívku, která začíná,
bojuje teď, bojovala tenkrát, pěsti zatíná,
kdo jste, abyste soudili, až selže?
Selhala tenkrát, selže teď, alespoň si nelže.
Ve večery jako je tenhle doufám v lepší budoucnost,
a mám pocit, že si za ni nesu odpovědnost,
ve večery jako tyhle cítím, že mám ještě naději,
a tak to zkouším, znovu začínám, teď třeba uspěji.
ČTEŠ
A jsem rozbitá ✔
PoesíaCo dělají rozbití lidé? Skládají rozbité básničky. Stavějí rozbitá slova do rozbitých vět, tvoří svůj vlastní, rozbitý svět.
