A jsem rozbitá ✔

Sebedestrukce

Nevím, kdy jsem to udělala poprvé.

Asi jsem tomu nepřipisovala moc velkou váhu.

Sebeláska. Sebenenávist. Jaký v tom vůbec byl rozdíl?

Obojí jsem ovládala já, nebo ne?

 A tak tak nějak o nic nešlo... a pak šlo najednou o všechno.

Sebeláska i sebenenávist jsou trvalé stavy mysli.

Něco, co v sobě budujete. 

Jedno převáží druhé tak plynule,

že si toho vůbec nemusíte všimnout.

Dokud už není pozdě to zastavit.

A potom už se jen topíte.

Sedím v prázdné místnosti a snažím se zjistit, jak na tom jsem.

Chvilku prázdno. Chvilku to šíleně bolí. Chvilku mám chuť se smát.

Asi na ničem z toho nezáleží.

Vracím se k tomu, kde to začalo, a vím, že tenkrát to byly opravdu jen hlouposti.

Jedna se navalí na druhou a způsobí katastrofu.

Jedna se navalí na druhou a udělá ze mě to, čím jsem.

Moje první ranní myšlenka se týká předešlého večera. 

Je mi zle. Ze mě. Ze všeho.

Je vůbec možné, aby mi bylo líp? 

Tohle všechno je asi odpověď. Zpráva, která říká jediné.

Teď máš, co si zasloužíš.

Sebenenávist. Zní hořkosladce, sladkohořce.

Jako něco, co znáte jen zpovzdálí. 

Nedovedete ji identifikovat. Není možné ji rozlišit.

 Přesně ji specifikovat.

 Prostě tam je. Ve vás. 

 Vy jste ta sebenenávist.

 Vy jste sebedestrukce.