Poslední sbohem

Poslední sbohem #5

Svýma modrýma očima pozorovala dívku před sebou. Dívala se na její hnědé dlouhé vlasy, které jí padaly do tváře.

Zaujatě sledovala slanou vodu, která ji stékala po obličeji a obkreslovala linii jejího obličeje.

Odstoupila od zrcadla a setřela si cestičky slz. Věděla, že bude meškat na schůzku, ale bylo jí to jedno.

Chtěla oddálit ten moment, kdy se mu bude muset podívat do očí.

Přešla ke skříni a vytáhla z ní jednoduché černé triko, které si oblékla.

Opravila makeup a rozčesala si vlasy, které stáhla do jednoduchého culíku.

Podívala se na hodiny a zjistila, že má pět minut zpoždění. Popadla mobil a bez toho, aby věnovala pozornost nové zprávě, ho strčila do kapsy.

Vyšla z domu a zamířila k parku. Cesta na smluvenou schůzku se jí tím protáhne a ona získá potřebný čas, aby si tak připravila, už několikrát nacvičenou řeč.

Když se blížila na náměstí, znervózněla. Začala zhluboka dýchat a zkoušela se vnitřně uklidnit.

Čekal tam. Hned, jak ji uviděl, pomalým krokem jí šel naproti. Podal ji růži a pak ji chtěl políbil na přivítanou.

Uhla a jeho rty tak dopadly na její tvář. Nevšímal si toho, připisoval to k jedné z jejich nálad.

„Kam chceš jít? Můžeme jít do pizzerie a pak třeba do kina nebo-."

„Půjdeme do parku"řekla a pomalým krokem vyrazila.

Chtěl ji chytnout za ruku, ale všiml si, že v ní drží jeho růži.

Dívka vytáhla z kapsy mobil a podívala se na čas. Měla půl hodiny zpoždění a ani tentokrát ji to nevyčetl.

Naštvalo jí to. Zastavila se a on hned udělal to samé.

„Promiň, ale tohle si nemůžu vzít"řekla.

„Proč? Děje se něco Báro?"koukal na ni chlapec zmateně.

„Pavle, tohle si nezasloužím"natáhla k němu růži.

„Co se děje?"

„Přemýšlela jsem o nás a bude lepší, když se rozejdeme"promluvila Bára překvapivě klidným hlasem.

„Co?!"vykřikl. Bára si uvědomila, že je to poprvé, co ho viděla zvýšit hlas.

„My dva se k sobě nehodíme"pokračovala dál.

„Udělal jsem něco? Báro, pokud jsem ti nějak ublížil, tak se moc omlouvám. Je to kvůli tomu, jak jsem si z tebe dělal srandu u té matiky?"

Pavel měl ve tváři zoufalý výraz a na čele mu vyrazil pot.

„Není to kvůli matice! Je to kvůli tobě! Vlastně spíš kvůli mě!"naštvala se Bára.

„Tak proč se chceš rozejít?"zeptal se se slzy na krajíčku.

Všechen vztek, který se v Báře za dobu jejich dvouměsíčního chození nahromadil šel ven.

„Protože jsi, jak můj stín! Neustále mi voláš, píšeš, chceš být se mnou dvacet čtyři hodin denně! Nemůžu, už ani sama jít do knihovny, protože ty se tam musíš nacpat taky!

Kvůli tobě jsem přestala chodit s holkami do klubu, protoze jakmile si zjistil kde jsme, hned si tam byl!

Poslední dva týdny jsem schválně chodila pozdě a ty jsi mi nebyl schopný říct ani jedno slovo!

Jsi jak pes, který věrně čeká na pána! Připadám si, jak v kleci! Doslova mě dusíš tím, jak mě miluješ! Hnusí se mi, když mi říkáš lásko, jsem znechucená tvými doteky, jsem vyděšená z tvý posedlosti mojí osobou! Nedokážu, už dál dělat, že se nic neděje!"odhodila ve vzteku růži a odešla domů.

Mrzelo ji, jak po Pavlovi křičela, ale věděla, že jejich rozchod prospěje oboum.

Pavel mezitím pozoroval Báru a po tváři mu tekly slzy. Bára pro něj znamenala vše. Neustále s ní chtěl být,  dal by jí, co by si řekla a kdyby mohl, nosil by jí na rukou.

Všiml si růže, kterou Bára odhodila a opatrně ji zvedl. Pomalým krokem se vydal na cestu domů.

Nejprve byl rozhodnutý o ní bojovat. Chtěl udělat všechno, aby zachránil jejich vztah.

Chtěl se změnit a být přesně takový jakého ho ona chtěla. Čím déle, ale šel, tím více mu docházelo, jakou hloupost by udělal.

Udělal by to, co mu předhazovala jako důvod jejich rozchodu.

Jakmile došel k jeho domu, zvedl víko popelnice a zbavil se Bářiny růže.

Stále Báru miloval, ale rozhodl se jí nechat jít. Miloval ji natolik, aby se jí dokázal vzdát jen pro její štěstí.