Poslední sbohem

Poslední sbohem #7

Nikdy jsem nepsala dopis. Připadalo mi to, až moc umělé a nereálné pro dnešní dobu. Teď je to, ale jediný způsob, jak s tebou můžu komunikovat. Calebe, já...Nevím, jak začít.

Chybíš mi. Chybí mi tvé nebeské oči a lišácký úsměv. Schází mi zvoje sarkastické vtipy, které málokdo chápal a kterými si častoval lidi, kteří ti nebyli sympatičtí.

Stýská se mi po našich ránech, kdy jsme leželi v objetí, tvá hruď mě, po ranní sprše, chladila a tvá ruka mě majetnicky objímala. V těch chvílích jsem se cítila šťastně a bezpečně. Nikdy jsem ti to neřekla, chtěla jsem, abys to poznal. A hlavně, abys to cítil.

Všechny naše dny byly růžuvé a i přes drobné mráčky se vždy znovu objevilo slunce. Tedy, až doby před pěti měsíci.

Začala jsem si všímat tvé zamlklosti a častých nepřítomností v bytě. Vadilo mi to, ale spokojila jsem se s tvými výmluvami na přátele, práci, a rodinu. Do chvíle než si odcházel telefonovat ven, vracel ses k ránu a při psaní zpráv si seděl na druhém konci místnosti.

Začala jsem mít pochybnosti o kterých jsem řekla své nejlepší kamarádce Wendy. Ujišťovala mě o tvé věrnosti a já se na chvíli pochybností zbavila.

Musel si odjet na týdenní služební cestu a já se rozhodla vše urovnat a po dlouhé době si konečně promluvit. Zamluvila jsem nám místo v nádherné restauraci a hned ti nadšeně psala.

Těšil ses a jelikož jsi ten den ještě musel do firmy, měli jsme se sejít na místě.

Ten den bylo hnusně. Foukal studený vítr, nebe bylo zbarveno několika odstínů šedé a vzduch byl dusný. Od rána jsem se nemohla dočkat a proto jsem v restauraci seděla, už deset minut před domluveným časem.

Objedala jsem si víno a čekala. Čekala jsem i po půlhodinovém zpoždění, které jsi měl. Čím dele si našel, tím jsem byla smutnější.

Zapomněl jsi? Byla ti práce přednější než já? Nezvedal si mi hovory a nereagoval na moje zprávy. Po hodině marné naděje jsem zaplatila útratu a odešla.

Vyšla jsem z restaurace a zaslechla hlasité zadunění. Rozhodla jsem se jít přes Francouzskou uličku, abych unikla blížící se bouřce. Procházela jsem kolem luxusních butiků, když mě taujala známá dvojice v jednom ze zlatnictví. Dívka si prohlížela prsteny, jeden vzala, zkusila si ho a vrátila ho zpátky.

Vytáhla jsem telefon, naťukala číslo a vytočila hovor. Muž, vedle dívky, vytáhl telefon z kapsy, něco řekl dívce a hovor zavěsil.

Rozběhla jsem se domů. Po pár metrech se z nebe spustily kapky deště. Dopadaly na mé tváře a smíchávaly se s mými slzami. Jakmile jsem dorazila domů, měla jsem nehorázný vztek a zároveň se cítila zraněná.

Plakala jsem, házela věcmi, ale místo pocitu úlevy přicházel pocit frustrace. Seděla jsem opřená o dveře a v hlavě si přehrávala moment ve zlatnictví. A pak si mi zavolal. Zvedla jsem hovor a začala křičet.

Nadávala jsem ti, proklínala tě, nechtěla jsem s tebou mít, už nic společného. Vztek, který jsem v sobě udusila se znovu probudil. Chtěl si jet za mnou a vše mi vysvětlit. Řekla jsem ti, že s někým, kdo mě podvádí s mojí nejlepší kamarádkou nechci mít nic společného a zavěsila.

Byla to poslední slova, která jsem ti řekla. Slova, která mě pronásledují ve snech a každý večer mi připomínají, co jsem udělala.

Zabila jsem tě. Nastoupil jsi do auta a jel za mnou. Bylo ti jedno, že prší a že překračuješ povolenou rychlost. Chtěl si za každou cenu zachránit náš vztah. Kéž bys chtěl raději zachránit sebe.

Volal jsi mi a já všechny tvé hovory zavěšovala. Proto jsi mi poslal zprávu. Ve chvíli, kdy jsem si ji četla, ty jsi umíral.

Dívka odložila pero a rozbrečela je. Její slzy se vpíjely do papíru a rozmazávaly černý inkoust. Zasáhla ji neskutečná bolest. „Calebe, vrať se! Prosím!" Její drobné tělo se otřáslo pod tíhou pláče. Dovnitř vešel doktor a přešel ke Chloe.

„Zabila jsem ho! Vše je moje chyba!"křičela a zatahala si za vlasy. Fyzická bolest pro ni byla přijatelnější než psychická a proto se několikrát pokusila o sebevraždu.

Její nevydařené pokusy jí dostaly, až na psychiatrickou léčebnu. Doktor chytl její ruku a píchl ji injekci. Chloe to necítila, byla tak ovládnutá pláčem, že naprosto nevnímala, co se kolem ní děje.

Po chvíli se uklidnila.

„Jak se cítíš?"zeptal se doktor.

„Nepodváděl mě"řekla Chloe a doktor se zarazil.

„Caleb mě nepodváděl, chystal pro mě s Wendy oslavu na které mě chtěl požádat o ruku. A já ho zabila"upřeně hleděla do zdi.

Doktor se jí zahleděl do očí a po zádech mu přejel mráz. Už dlouho neviděl, tak prázdný pohled.

„Zavolám ti psycholožku a vše bude dobré"řekl a odešel z místnosti.

Oba, ale věděli, že to byl jen prázdný příslib.