Poslední sbohem

Poslední sbohem #2

Seděli na staré lavičce v parku a pozorovali projíždějící auta. Díky chybějícímu osvětlení a pár stromů kolem, byly dokonale skryti v podzimní tmě.

Blonďatá dívka seděla nehybně vedle hnědovlasého chlapce a ač by se na první pohled zdálo, že je tak zabraná do koukání na auta, její myšlenky patřily pouze jejím starostím.

Hnědovlasý chlapec také koukal na auta, ale pokud bychom je pozorně sledovali, všimli bychom si jeho častých pohledů na dívku.

Zkoumal ji, jako by ji viděl poprvé. Díval se na její vlnité vlasy, které ji končily těsně pod prsy. Zkoumal jemné rysy její tváře, plné narůžovělé rty a velké zelené oči, jejiž barva se ukázala pouze pod jasným slunečním světlem.

I přesto, že znal každý kousek jejího obličeje nazpaměť, neustále ho fascinoval. Kdybyste mu dali za úkol, aby dívku popsal, vylíčil by vám každý detail.

Opřel si hlavu o je rameno a nadechl se. Se zavřenýma očima vnímal její vanilkovou vůni a cítil teplo, které z ní sálalo.

Dívce to nevadilo. Byli nejlepší přátelé a byla ráda za vztah, který mezi sebou mají. Netušila, že Robert, tak se chlapec vedle ní jmenoval, k ní chová hlubší city než přátelství.

Samozřejmě, že párkrát měla nějaké podezření a neustále narážky její kamarádky Hany ji také nenechali bez nějaké odezvy.

Ale nechtěla si to připustit. Robert ví, že má šťastný roční vztah, takže je hloupost, aby se do ní zamiloval. Alespoň, tohle byla její chabá obrana.

Jenže láska se neptá, jestli může vejít. Neptá se, jestli je to správné a jestli to ten daný člověk chce. Láska bez dovolení vstoupí a je na člověku, jak se s tím popere.

„Víš, co je úžasný pocit? Když si venku s někým, kdo ti rozumí a koho můžeš kdykoliv obejmout. Kdo je tu vždy pro tebe a ví, jak se cítíš"promluvil po dlouhé době Robert a zvedl hlavu.

Nikola se na něj s úsměvem podívala. „Jsem ráda, že naše přátelství vnímáš takhle, doprovodíš mě na intr?"zeptala se.

Zmohl se jen na přikývnutí. Slovo přátelství se mu zarývalo do srdce jako ostrý nůž. Bolelo ho, že se zamiloval do někoho s kým nemůže být.

Nikola si všimla jeho změny. Neunikl ji smutný výraz, který se mu mihl v obličeji. Její obavy toho, co si myslela a co v ní podporovala její kamarádka narůstaly.

Pomalým krokem došli k internátu, kde byla Nikola ubytovaná. „Jsme tady"řekl a tím narušil tíživé ticho.

„Ještě mám pár minut"odpověděla mu Nikola a oba se na sebe podívali. Navzájem si hleděli do očí a přemýšleli o myšlenkách toho druhého.

Nikola si uvědomila, že tenhle výraz na něm viděla v posledních třech měsících. Byl to zamilovaný výraz?

Chtěla to vůbec vědět? Nevěděla najít odpověď na tuhle otázku.

Nikola hledala odpověď na svoje otázky a Robert si mezitím do paměti vyrýval každý její detail. I přesto, že znal její obličej dokonaleji než svůj, chtěl si ji navždy uchovat takhle.

Osvětlenou pouze pouličním světle a v jeho mikině, kterou ji před pár týdny daroval. Nikdy nezapomene na ten ohníček, který se jí v očích zažehnul pokaždé, co ji chtěl vrátit a ona mu ji odmítala vydat.

Vždy ji začal lechtat, dokud se nevzdala a s nevolí mu ji nevrátila. I tak ji při každém jejich venku měla znovu na sobě a pokaždé to mělo stejný scénář.

Chlapec ji nikdy nechtěl doopravdy vrátit, ale líbilo se mu, jak se pokaždé škádlili. V té chvíli byl u ní tak blízko, ale zároveň tak daleko. Dělila je propast zvané přátelství.

„Robe?"oslovila ho.
„Ano?"zeptal se.

„Máš mě rád?"položila mu snad tu nejhloupější otázku.
„Ano"na nic víc se nezmohl. Měl na jazyku tolik věcí, co ji chtěl říct. Tolik věcí, jak by ji vyjádřil, že ji miluje, ale nemohl. Něco ho svazovalo.

„Jak moc?"vyslovila Nikola otázku, která ji, už několik dní nedala spát.
Robert neodpovídal. Co jí měl říct?
Co získá pravdou? A co získá lží?

„Dost"promluvil konečně. Nechtěl v tom rozhovoru pokračovat. Ničilo ho to.

Nikola zmlkla. Má pokračovat? Nemohla to v sobě, už dusit. Nechtěla dál ubližovat sobě, ale hlavně nechtěla ubližovat Robertovi.

„Nechci ti ublížit"řekla a stěží potlačovala slzy.
„Neublížíš"poznal hned smutek v jejím hlasu a těžko potlačil chuť ji k sobě obejmout.

„Ale ano, vím jaké to je, když jeden miluje a druhý ne"řekla a zamrkala, aby rozehnala slzy.

„Jo, to vím taky."
„Miluješ mě?"zeptala se a čekala na odpověď.

Robert přemýšlel, co říct. V hlavě se mu mísily myšlenky a jeho srdce tlouklo zběsilou rychlostí.

„Ne, tak moc to ještě není"řekl milosrdnou lež. Jeho srdce bylo proti, ale tady nešlo o to, co cítí ale o to, co je správné.

Ona je šťastná se svým klukem a jeho bere jen jako kamaráda. Nic víc a ani míň. Aspoň, takhle si to vyložil.

Nikola byla zmatená a smutná zároveň. Nemohla říct, co to v ní vyvolalo, ale cítila, že něco ztrácí.

„Půjdu, už dovnitř. Děkuju za doprovod a dobrou"krátce ho objala a dřív než stačil něco říct zmizela za dveřmi. Teprve tam se rozbrečela.

Robert sledoval, jak otvírá dveře a jak mizí v růžové budově. Ještě chvilku tam stál a v hlavě si přehrával posledních pár minut.

„Sbohem"zašeptal a pomalým krokem šel ke svému domu.

Nikola došla do svého pokoje a přešla k oknu. Uviděla odcházející siluetu Roberta, jak mizí za stromy. Nevěděla, že v ten moment ho vidí naposledy.