Poslední sbohem

Poslední sbohem #4

Seděla na kameni a pozorovala vodu před sebou. Nad vodou létalo několik vážek a sem tam ve vodě mohla zahlédnout pohyb.

Zavřela oči a tvář nastavila slunečním paprskům. Naposledy chtěla pocítit sluneční svit.

Po tváři ji stekla slza a ona se usmála. Věděla, že dnes to dokáže. Věděla, že bude šťastná, konečně.

V dálce zaslechla kostelní zvon. Byl čas. Pomalu otvírala oči a naposledy se podívala na hladinu vody před sebou. Postavila se a pomalým krokem zamířila domů.

Procházela malým lesíkem a kochala se podzimní přírodou v zapadajícím slunci.

Zafoukal studený vítr a vmetl jí do obličeje její havraní vlasy.

Dala si je pryč z obličeje a více si k tělu přitáhla svou mikinu, která na ní doslova visela.

Došla před dům. Před domem nestálo jejich auto, proto vešla dovnitř.

V chodbě zůstala stát a nakonec zamířila do obýváku. Pozorně si ho prohlížela, nechtěla přijít o žádný detail.

V hlavě se jí postupně promítaly vzpomínky z dětství. Vánoce, Nový rok, oslava narozenin.

Byla v té chvíli šťastná a nebo to předstírala, jelikož to všichni očekávali? Sama si na tuhle otázku nedokázala odpovědět.

Otočila se a zamířila ke schodišti. Schod po schodu stoupala do svého pokoje. Cestou si prohlížela fotografie na stěně.

Byl to konec devátého ročníku. Stála tam v černých šatech a usmívala se. Jenže ten úsměv nebyl upřímný.

Fotografie byla pořízena  v době, kdy to všechno pomalu začínalo. Pokračovala  v chůzi dál.

Zastavila se, až ve svém pokoji. Chtěla si zapamatovat každou maličkost, každou drobnost.

Přešla k nástěnce. Už přes pět let se na ní nic nezměnilo. Poslední fotografie jsou s její bývalou kamarádkou, která se odstěhovala.

Otevřela šuplík a vytáhla z něj svůj deník. Nalistovala první stránku. Psycholog ji poradil, aby si ho psala. Mělo jí to pomoc, jenže u ní to způsobilo opak.

Začala číst první zápis.

Milý deníčku,
začíná nějak takhle úvod? Mám si psát moje pocity a moje myšlenky. Prý to pomůže...V čem to pomůže? Pomůže mi to nebýt sama? Udělá to ze mě jiného člověka? Jak mi to pomůže?!

Pokračovala ve čtení, až se ocitla na posledním zápise. Netrvalo jí to dlouho, deník obsahoval pouze deset krátkých zápisků.

Chtěla bych být anděl. Krásný, čistý, milovaný. Nechci, už dále žít. Každý další den na tomhle světě je jako bodnutí nožem. Každý den mě to zabíjí a těch ran přibývá. Začaly do mě cpát prášky, místo toho, aby mě nechali vykrvácet, jak jsem měla v plánu. Byl to tak nádherný pocit, nechat si po rukou stékat krev a uvědomovat si, že každou chvíli to trapení skončí.

Zachránili mě...
Je to trest? Udělala jsem něco, tak hrozného, abych teď trpěla?
Začali mě hlídat, nikam teď nesmím a k tomu všemu teď mam strávit pár měsíců v psychiatrické léčebně. A přitom stačí, tak málo...

Chci zemřít, chci být volná.

Zavřela deník a schovala ho zpět na své místo. Teprve před rokem se dostala ven. Pochopila, co po ní chtějí a hrála s němi jejich hru.

Naučila se přetvařovat a říkat lidem, co chtějí slyšet. Teď, už je moudřejší.

Nikdo nemá potuchy o tom, že se nic nezměnilo. Vysvlékla si mikinu a přešla k zrcadlu.

Nadzvedla triko a podívala se na svůj odraz. Celé její tělo bylo zdobeno malými řeznými ranami.

Každý rána byla za den, co tu musela být. Ani jedna se nikdy neměla čas zahojit.

Rodiče si toho nevšimli. V domnění, že je jejich dcera v pořádku se oba naplno vrátili do své časově vytížené práce.

„Je čas"zašeptala. Vzala ze stolu hrnek a šla do své vlastní koupelny. Napustila si vodu a ze skříňky vytáhla malou taštičku.

Vrátila se zpět do pokoje a vše položila na noční stolek. Věděla, že měla hodně času než přijdou rodiče a proto se rozhodla nic neuspěchat.

Vytáhla z nočního stolku žiletku a posadila se na postel. Vyhrnula si kraťase a přejela žiletkou po stehně.

Fascinovaně koukala, jak se na povrch dere krev. Nestačilo jí to a tak to zopakovala. Zápis za poslední den, kdy tu musela být si udělala.

Cítila mírné štípání, ale to jí nevadilo. Koukala se, jak ji krev stéká po lýtkách a usmála se. Nesnášela se a proto se řezala. Chtěla si ubližovat, chtěla se ničit, nic jiného si podle ní nezasloužila.

Odpírala si vše, co by jí mohlo nějakým způsobem uspokojit. Většinu jídla, nebavila se s rodinou, neměla přátele.

Cítila se jako špína. Některé večery sedávala na posteli v záchvatu pláče a prosila Boha, aby zemřela.

Podívala se na hodiny a zjistila, že je nejvyšší čas. Schovala žiletku zpátky do šuplíku. Posadila se na postel a vysypala obsah taštičky.

Na posteli se objevilo několik prášku. Většina byla prášky na spaní, co používali její rodiče a pak taky pár prášků, co ji předepsal lékař proti jejím depresím.

Byla přesvědčená, že tohle ji výjde. Postupně si dávala prášky do pusy a zapíjela je vodou.

Když všechny spolykala, lehla si na postel a naposledy se koukala po pokoji.

Její oči se stávaly čím dál těžšími, až se nakonec zavřely. Její přání se splnilo.