Kdo jsem?

Setkání

Další den ráno se Ellia vzbudila brzy. Nemohla se dočkat, až opět potká Jamese. Byla si jistá, že na jejich schůzku přijde. Chtěla dům ihned opustit a rozběhnout se do tábora žoldáku. Ale když otvírala dveře, zaslechl ji Keitho.
,,Ellio, kam jdeš?" zeptal se poněkud káravě.
,,Chtěla jsem jít do lesa. Nasbírat nějaké byliny na čaj," zalhala Ell.
,,Nikam nechoď. Les může být plný těch vojáků. A čaj dnes mít nemusíme."
,,Dobře."
Řekla poněkud smutným hlasem a odešla do kuchyně připravit snídani.

Když se po půl hodině uráčil její manžel vstát z postele, jeho první slova byla.
,,Včera jsme se tě zapomněl zeptat. Co jsi dělala v táboře žoldáků?"
,,Rozmyslela jsem si to a jela za tebou."
,,O tomhle nemluvím. Má na mysli to, jak jsi mu odpověděla, že jsi hledala toho mrzáka."
,,Jakého mrzáka?" snažila se nějak vykroutit z konverzace.
Keitho se naštval.
,,Nehraj si na blbou! Mám na mysli toho kluka, co kulhá!"
,,Aha."
,,Tak proč jsi ho hledala?"
,,Nemusím ti říkat všechno."
,,Já jsem tvůj manžel a musím vědět o všem, co děláš!"
V jejich hádce je náhle vyrušil jeden voják.
,,Pane. Musíme začít s výcvikem."
,,Už jdu."
Potom se obrátil a Elliu a zlostně řekl.
,,Až se večer vrátím chci, aby si mi všechno řekla!"
Potom si sebral svůj meč a šel cvičit nové vojáky. Ellia toho využila. Vzala si plášť, vylezla oknem, aby ji nikdo neviděl a utíkala do lesa.

Míjela stromy a doufala, že James tam na ni bude již čekat. Ale pletla se. Byla už konci lesa u tábora žoldáků, ale nikdo tam nebyl. Dost ji to zarazilo. Po tváři jí začaly téct slzy a začala utíkat neznámo kam.

Zastavila se až na louce, která byla poseta mnoha barevnými květinami.
Tam si lehla do trávy a brečela.
,,Proč mě nechce vidět? Proč?"ptala se sama sebe.
V tu chvíli za sebou zaslechle kroky a řinčení meče u opasku. Rychle se otočila a stál tam. Stejně oblečený a neučesaný jako vždy. Ellia nemohla uvěřit svým očím. Na tváři se jí objevil velký úsměv. Rychle se k němu rozběhla , skočila mu kolem krku a objali se.
,,Moc jsi mi chyběl."
,,Ty mně taky."
,,Bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím."
,,To já taky. Když mě ti muži postřelili a ty si odjížděla s lodí pryč, ani jsem nedoufal, že se ještě někdy potkáme. Ale teď je vše jinak."
Ellia se trochu zarazila.
,,Co to povídáš? Co je jinak? Už mě nemáš rád?"
Do očí se jí opět hrnuly slzy.
,,Mám tě rád, ale ty mě nejspíš ne," zesmutněl James.
,,Co to povídáš? To není pravda," bránila se Ellia.
,,Vážně, tak proč si se provdala! Proč si nedoufala a nečekala, že ještě žiju a jednoho dne se pro tebe vrátím!"
,,Kdybych ti to řekla, stejně by si mi nevěřil."
,,Já nedokážu věřit jenom tomu, že si vůbec něco takového udělala!"
,,Přestaň na mě řvát a všechno mi vyčítat! Víš co? Máš pravdu. Ano, byla jsem zničená, že jsem tě ztratila a Keitho mi pomohl. A ano, začal jsem k němu něco cítit. Proto jsem se za něj vdala. A hledala jsem tě jenom proto, že jsi můj přítel a člověk, který mi rozumí, ale mýlila jsem se. Ty sis snad myslel, že jsem tě někdy milovala? Ha, to je směšné. Vyspala jsem se s tebou jenom proto, že jsem nechtěla, aby mě znásilnil nějaký voják. Tak a teď to všechno víš."
Ellia se otočila a odcházela zpět do normandské vesnice. Slzy jí tekly pocelém obličeji a byla úplně zničená z toho, jak moc lhala a kolik ošklivých věcí Jamesovi řekla. James na louce zaraženě a smutně stál a svíral pěst zlostí.

Tak konečně jsem se dostala k opravě příběhu. Mé největší dilema bylo, jestli mám skončit již za pár kapitol nebo to ještě dost prodloužit. Rozhodla jsem se pro možnost b. Tak doufám, že vás nezklamu.