Po kině
"No nebylo to zase tak špatný." namítla jsem, když jsme vychazely z kina. "Bylo to úžasný! Přímo dokonalý." rozplývala se Nikča. Zašly jsme ještě na pizzu. Povídaly jsme si o tom, když jsme byly malé. Furt jsme si měly o čem povídat, jsem ráda, že mám zrovna Nikču, je úplně stejná jako já. Je stejně šílená jako já.
Domů jsem přišla kolem 10 napsala jsem tátovi, že jsem v pohodě a tak. Odepsal mi, že se zítra večer vrátí. 'Ne sakra, já nebyla se psem.' Řekla jsem si pro sebe. Nezbývalo mi nic jiného , než s ním jít. Vzala jsem Aramise na vodítko a prošla s ním okolo parku. Mezi tím jsem si psala s Davčou, je fajn jen mi přijde, že má hodně velký ego. A jinak hraje hokej a občas hokejbal. Vrátila jsem se zpátky domů, dala si sprchu a šla spát.
O dva měsíce později
Nic se nezměnilo. Nikča je Amsterdamu, s Davčou se vídáme čím dál častěji s tátou občas zajedeme na nějaký výlet. Ve škole se mi daří, teda jen s matikou trochu bojuju.
Dneska se mám vidět s mámou, budou tam i sestry. Po čtyřech měsících se s nimi zase uvidím. Je to super těším se moc na ně, pojedu k mámě domů, podívám se jestli se to nějak změnilo.
Stojím na nádraží a čekám na svůj vlak. Je docela velká zima. Mám na sobě zelenou bundu, okolo krku velkou černou šálu a rukavice. V uších mám sluchátka a na nich černou čepici. Vlak přijel pro jednou včas, většinou má zpoždění tak 10 minut.
Na nádraží v Otrokovicích mě čekala máma a sestry. Hned jak vlak zastavil, rozběhla jsem se k nim a všechny je objala. "Že ty jsi zas vyrostla?" změřila si mě pohledem máma. "To doufám že ne! Už nechci růst."
Doma u mamky to bylo furt stejné. Máma nachystala pohoštění, to na návštěvě miluju nejvíce. Kdo taky ne,že? "Co basket? Dívala jsi se jestli tam nemají klub?" zeptala se sestra. " Upřímně ještě ne. Ale chtěla bych znova začít hrát." trošku jsem nad tou situací zapřemýšlela. Opravdu by to nebyl špatný nápad. Dál jsme se bavily o všem co se stalo. Bylo to fajn vidět mámu a sestry.
Večer, okolo 6 mě vyprovodily na vlak a odjela jsem zpátky domů. Ve vlaku byla WiFi, tak jsem si zapla youtube. Zaujalo mě video od nějakýho MenTa, nebo tak nějak. Projela jsem si celý jeho kanál. Opravdu mě zaujal. Jako osoba působí velmi pozitivně a přátelsky. Jeho tvorba byla fakt zajímavá a poutavá. Ještě že vlak dál nepokračoval, protože bych zapomněla vystoupit. Cestou domů jsem ho začla sledovat na všech socialních síťích.
Doma jsem se podívala na basketbalový klub, jestli tady nějaký není. A taky že byl. Napsala jsem jim hned email a doufala, že co nejrychleji odpoví. Dole už byl táta z práce. "Ahoj tati." pozdravila ho a začlala chystat večeři. "Ahoj, tak co, jaký to bylo?" sedl si táta k televizi. "Ale jo bylo to fajn." Při večeři jsme si s tátou normálně popovídali. Ale vypadal, jakoby na nšj lezla nějaká nemoc. "Je ti dobře tati?" jeho oči byly unavené stejnějako jeho pohyby. Byl bledý jako stěna. "Jo, jsem v pohodě."pokusil seo upřímný úsměv, no nepovedlo se mu to. "Hele tati, toto na mně neuhraješ." vstala jsem od stolu došla pro teploměr. Vrazila jsem ho tátovi do ruky. "Na za 5 minut si pro něj dojdu." "Ne, ne, to je v pohodě, možná mě trochu bolí hlava, ale jinak jsem v pohodě." "Tati neštvi." Nakonec měl teplotu. Jako kdybych to neříkala. Další den jsem s ním musela zůstat doma. Bylo to horší.
