Po dokouření cigarety jsem se zvedla, vzala cigarety se zapalovačem a udělala jednu zásadní věc. Sedla si v pokoji na postel k počítači a našla místní basketbalový klub. Na číslo napsané v pravém sloupci jsem zavolala. Když jsem dokončila hovor, uvědomila jsem si co jsem udělala. Vrátila se zpátky k něčemu co mi před tím malém vzalo život.
*Flashback*
"Přidej! Makej! To nic lepšího neumíš?! Vždyť si úplný poleno! Nikdy nic nedokážeš s tímhle tempem!" řval na mě trenér, když jsme musely běhat z jedné strany haly na druhou a u toho jít útok jedna na jedna. "Vendy, já už nemůžu. Fakt." "Neboj ještě chvilku. To dáš." pobídla mě Venda, když jsem ji bránila. "Hrozně moc to bolí. Neudělám už ani krok! Nemůžu už!" jenže moji stížnost nikdo nevyslyšel. Pak to přišlo. Zastavila jsem na půlce hřiště rukama se opřela o nohy a začla vykašlávat krev. Už jsem se ani nemohla nadechnout. A po chvíli jsem se skácela dolů na zem a poslední co viděla byl rozčílený trenér. To bylo jediné, co jsem si pamatovala. Probrala jsem na JIPce. Moje plíce skoro vypověděly službu, ale naštěstí jen skoro. Přežila jsem. A moje plíce taky. Od té doby jsem se k basketu už nikdy nevrátila.
*End of flashback*
Měla jem ve skříni schovaný balón ještě z té doby. Vzala ho a společně se psem jsem vyrazila na nedaleké hřiště, kde byl i basketbalový koš. Šlo vidět, že jsem to ještě nezapomněla. Asi po půl hoďce jsem se vrátila domů. Nechtělo se mi vařit , tak jsem si objednala jídlo. Čínu. Ta vždycky zachrání. Po jídle jsem pustila psa ke mně do pokoje, aby spal se mmou.
Další den jsem se na školu vykašlala. No co, je mi to jedno a navíc chci být sama. K snídani jsem si vzala poslední banán, co tam ležel. Ze skříně jsme vytáhla černý svetr a džíny. Obula si boty do ruky vzala balíček cigaret a do druhé vodítko. Procházela jsem okolo klasického místa, kde jsem vždycky odpočívala, když jsem šla běhat. Sedla jsem si na lavičku a zapálila cigaretu. Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem to někdy udělala.
Ještě ten den jsem šla na trénink. Už doma jsem se oblékla do sportovního a náhradní oblečení si vzala do tašky společně s botama. Cesta byla docela dlouhá. Taky když je to přes celý město.
Došla jsem před menší halu a otevřela jsem dveře. Po pravé straně byla vrátnice. Zeptala jsem se,kde jsou šatny. Dostala jsem klíč, vyzula si boty a vzala je do ruky. V šatně jsem si nazula boty na basketbal a vzala do ruky mobil. Byla tam zpráva od mámy. "Kdyby se cokoli stalo, piš! Budu tu vždy pro tebe. Máma"
Krátkou zprávou jsem ji odpověděla zpět. S pitím jsem šla do haly. Seděli tam dva trenéři.
"Dobrý den." pozdravila jsem ostýchavým hlasem.
"Dobrý den, ty budeš Klára, že?" odpověděl jeden z trenérů. Vzápětí šly slyšet kroky a hlasitý smích. Byly to spoluhráčky. Bylo jich tak 11. "Ano, to jsem já." s lehkým úsměvem jsem si prohlédla všechny hráčky, Nevypadaly vůbec arogantně a namyšleně. Dívaly se na mě přívětivým pohledem. Cítila jsem se zase v sedle. "Hrála jsi už někdy basket?" vedli jsme nezávazný rozhovor s trenéry. "Ano, dřív jsem hrávala za Zlín, ale musela jsem se přestěhovat a s basketem jsem skončila." při myšlence jsem si vzpomněla zase na ten incident tenkrát na tréninku. "To je dobře, alespoň budeš vědět o co jde. Tak jo, začneme s tréninkem. Na rozběhnutí si dejte 21 bodů." Celý trénink probíhal jako po másle. Nechci se tady nějak chlubit, ale poměrně dost dobře mi to šlo.
Po tréninku
"Cítíš se už na tvůj první zápas?" zastavil mě trenér, jakmile jsem vyšla z šatny. "Myslím si, že jo." ani jsem nevěděla co jsem to právě udělala. "Dobře, tak ještě pozítří dáme trénink a v sobotu tu máme zápas." šlo vidět, že ten člověk dělá to, co ho baví. "Fajn, počítám s tím." usmála jsem se. "Dobře. Měj se ahoj." "Na shledanou." hned směřovaly moje kroky do šatny, přehodila jsem si sportovní věci za rifle a mikču s kapucí a nazula si svý tenisky. "Jak dlouho jsi hrála?" optala se mě menší henědovlasá
