Ráno jsem tátu přemluvila, aby šel k doktorovi. sice se cukal, ale bylo to pro jeho dobro. U doktora tátovi řekli, že má chřipku. "To není zase tak hrozný. Ale ne že půjdeš do práce!" zvýšila jsem na něj hlas. Táta se totiž snaží všechny nemoci přechodit. "No ale mně tam stojí práce, nemůžu si dovolit, abych zůstal doma." očima mě prosil, abych ho pustila. "Ne, tati ty si nepamatuješ, jak špatně snášíš nemoci? Jsi hodně nemocný a to teď nemluvím o chřipce, ale o tom, že máš problémy s plícemi!" bylo to poprvé, kdy jsem na tátu zvýšila hlas. Byl zaskočený, nečekal to, ale věděl, že o něj mám strach.
Do školy jsem už nešla. Na co taky, stejně bych tam byla jen na dvě hodiny a neustále bych musela přemýšlet nad tím, jestli je táta doma nebo ne. Doma si táta lehl do postele a hned usl. Byl z toho všeho vyčerpaný, nedokážu si představit, že by v tomto stavu pracoval. Vlastně dokážu. On vždycky pracoval i když byl nemocný. Nedal si nikdy říct. Zašla jsem na nákup, uvařila oběd a šla se učit. Pak jsem si uvědomila, že jsem tátovy nevyzvedla prášky. Nezbývalo mi nic jiného, než tam prostě jít. Cestou domů jsem potkala Davču. "Ahoj Kláry, jak to že jsi nebyla ve škole?" objal mě a byl šťastný, že mě vidí. "No víš táta je nemocný a musím se o něj postarat." poukázala jsem na tašku s léky. "Aahh, to je mi líto. A není to nic važnýho?" "Tak važnýho ani ne. Ale že by to byla jen rýmečka se říct nedá."
Tátovi jsem nachystala léky na noční stolek. Pořád spal, ale tak je to vždycky, když jste nemocní. Vyprat, vyžehlit, utřít prach. Tak nějak vypadal můj plán na zbytek dne. Večer jsem zašla ještě se psem. A nachystala se do školy.
Ráno probíhalo jako každé jiné. Vstát, udělat ze sebe člověka, najíst se a vyrazit do školy. Nebo lépe řečeno, přišel pro mně Davča. Škola byla docela v pohodě. Nebo spíš, celou dobu jsem projížděla MenTovy fotky na IG a musím říct, že se mi začíná zamlouvat víc a víc. Projela jsem i profil Dogga a Radyho. No co vám budu povídat. Oni jsou totálně retardovaní, až jsem si chvilkama říkala, že to není možný. "Tak Kláry čeho dosáhneme při této rovnici," zeptala se snad tím nejvíc nepříjemným hlasem učitelka. "Do hajzlu." zamumla jsem si a podívala se na chaotickou tabuli. " Ester a voda." potichu mi našeptávala mi někdo zezadu. "Ester a voda." s jistou odpovědí jsem sledovala učitelku, jak se otáčí k tabuli a začíná něco psát. Dál mě to nezajímalo. Vrátila jsem se ke svému mobilua projížděla instagram dál. Místo vedle mě bylo pořád tak prázdné, když tam nebyla Nikča. "Ještě měsíc." pomyslela jsem si a smutně se podívala na tapetu mobilu. Byla jsem tam já a Nikča. Z myšlení mě vyrušilo zvonění. Zvonění, které oznamovalo konec poslední hodiny.
Pomalým loudavým krokem jsem došla až domů. Zyzula jsem si boty a šla se podívat na tátu. Co jsem vyděla mě šokovalo. Ležel na posteli zkroucený a držel se za břicho, hodně kašlal, stěžoval si, že ho bolí hrozně moc břicho a hlava. Sáhla jsem mu na čelo a připadalo mi, že má horečku. Sáhla jsem po teploměru a dala ho tátovi. Po chvilce mě teploměr utvrdil v tom, že má horečku. Bez váhání jsem zavolala záchranku. Byli tu do několika minut, naložili ho a odvezli do nemocnice. Táta nechtěl, abych jela s ním.
Na nic jsem se nezmohla jen seděla a hleděla do zdi. Pak mě napadla htozná blbost. Věděla jsem že v zahradním domku jsou někde cigarety. Měli je tam schované kamarádi od táty, aby vždycky když přijdou, aby měli co kouřit. Táta jim je vozil až z Belgie, jsou tam prej levnější. Vtrhala jsem do domku a zběsile hledala jakýkoli balíček. Rychlostí blesku jsem balíček otevřela a do pusy si vzala jednu cigaretu, zapálila. Při prvním potáhnutí jsem se rozkašlala a myslela, že je to můj konec. Po pár minutách jsem si mohla protáhnout znovu. Byl to pocit jako kdyby se všechny moje problémy a starosti rozpadly na prach. Už vím co na tom všichni, co kouří, na tom vidí.
