Dear Diary

26.

Luhan se už několik dní neobjevil ve škole.

Ani nevím, proč ti to píšu, deníčku. Vlastně ani nemám tušení, proč se o to vůbec zajímám já sám. Už jsem ti říkal, co mi udělal a že jsme se pohádali. Řekl jsem mu, že už ho nechci znovu vidět, ale víš... nepočítal jsem s tím, že ho vážně neuvidím.

Myslel jsem, že za mnou bude chodit a prosit o odpuštění, ale asi jsem byl zase jenom moc naivní, že? Jako bych pořád věřil tomu, že je jiný.

Jsem idiot.

Vážně mi připadalo, že to nenechá jen tak být, vzhledem k tomu, že mu tekly slzy, když jsem mu to všechno vyčítal. Ale zdání nejspíš klame.

Vzdal to hned. Vadí mi to?

Ano. Ne!

Mrzí mě to?

Ano. Ne!

Co to se mnou je, deníčku? Luhan mě zradil, podvedl, využil, ublížil mi, pohrával si se mnou, lhal mi a za zády se mi určitě vysmíval. Tak proč teď každý den koukám na jeho prázdnou lavici a užírám se myšlenkami, kde asi je? Co dělá? Proč tady není?

Měl bych být rád, že mě zatím nikdo ve třídě neubližuje. Divím se tomu a také mě to děsí. Právě teď mají všichni (hlavně Kai a Sehun) možnost mě uhodit, kopnout si do mě. Jenže nikdo nic nedělá. Proč?

Zní to, jako bych si přál, aby to udělali, že?

Možná. Vím, zní to divně, ale zajímá mě...

Pokud mi ublíží... přijde?

Ano, mluvím o Luhanovi. Posledních pár měsíců to byl právě on, kdo mě přede všemi ochraňoval a nikomu nedovolil se na mě jen křivě podívat. Jenže teď tu není.

Kvůli mně.

Dobře, asi to není kvůli mně. Nevěřím tomu, že by vzal ty slova, co jsem mu říkal, vážně.

"Nechci tě vídat, nechci s tebou mluvit, nechci tě znát."

Nemyslím si, že by to opravdu udělal a už za mnou nechodil.

Pamatuješ? Ty první dny, kdy jsem ho poznal a on zjistil, jakou roli ve třídě zastávám... psal jsem ti, že se o mě začal zajímat. Tehdy mi řekl, že ať se děje cokoli, ať ho jakkoli odháním, nenechá mě na pokoji. Řekl, že mi pomůže, i kdybych to odmítal.

Směješ se, že? Upřímně, taky mi to přijde směšné.

Přijdu za ním, křičím na něho a všechno mu vyčítám... a teď tu sedím v slzách nad svým deníkem a píšu slova, ze kterých je jasně cítit, že mi chybí.

Je to zvláštní.

Ještě před několika dny jsem ho vážně nenáviděl, jelikož mě zradil.

Avšak pravdou je, že mě spíše mrzelo, že to končí...

Jenže, co mám teď dělat? Nemůžu za ním jít a prosit, aby se vrátil....

Nenávidím ho.

Jsi z toho zmatený? Já taky...

Nevím, co chci. Bojím se, že když mu to odpustím, udělá to znovu. Netuším, proč nad tím vůbec tolik přemýšlím. Pokaždé, když mě některý z mých "přátel" zradil, uzavřel jsem se do sebe a už o něm nikdy nechtěl slyšet.