Between lines....(Ziall/Narry)

seventh

Tak minule jsem vám děkovala za 300+ a teď už za 400+! :') Děkuju moc a doufá že si stále udržím vaši přízeň.

 Klapl zámek a dveře od našeho bytu se kousíček pootevřeli.

„A jsme tady..“ Zašeptal sám pro sebe s nadějí, že vím přesně co dělám.

Jenže já to nevěděl.

Co mám teď dělat? Tak dlouho to nebyl.

Mám mu říct aby si vybalil? Osprchoval se a převlékl? Nebo aby se najedl normálního jídla? Zdálo že ať udělám cokoliv bude to špatně.

Co teď vůbec bude? Každý den.

Děsí mě představa že se každý den vzbudíme, najíme se, půjdeme do práce a uvidíme se až večer. Přesně jako před tím.

I když, předtím místo do práce chodil do hospod a já radši žiju s tím, že jenom tam.

Nechci žít v takovémhle stereotypu každý den a dělat, že se nic nestalo.

A nebo je to tak spíše dobře?

Nepředbíhej dobu Niallere! Okřikl jsem se v duchu a s hlubokým nádechem jsem dveře otevřel dokořán.

Oba jsme uviděli uklizený a útulný byt kde vše bylo sladěné do modré, zelené a šedé. Ucítil jsem to. Ucítil jsme jak Harrymu klesla brada, jak se mu zachvěly koutky úst a jak nevěřícně vydechl.

S úsměvem jsem se na něho otočil, jemně jsem ho chytl za dlaň a vtáhl jsem ho celého dovnitř. Následně jsem zavřel dveře, položil jeho tašku, kterou jsem si z auta ukořistil místo něho, na dřevěnou podlahu a nechal jsem se unášet tím teplem, které v bytě panovalo.

Harry jen stál. Stál uprostřed chodby a nehýbal se. Jednou si prohrábl rukou, už poněkolikáté, hustě vlnité vlasy ale to bylo vše. Nic neřekl. Stál jsem potichu za ním a bál jsme se cokoliv říct či vydat nějaký zvuk.

Byl jsem nervózní.

Nakonec jsem se odvážil dát do pohybu a stoupl jsem si blíž k jeho zádům. Ruce jsem mu omotal kolem zad a na jeho bříšku spojil. Sakra, byl víc hubený než jsem myslel. Přimáčkl jsme se k němu a bradu jsem si položil na jeho rameno, přesně tak, abych měl rty na dosah jeho oušku.

„Chyběl jsi mi...“ Hlesl jsem jemně a políbil ho měkce na krk, až se roztomile ošil.

Bylo to první co mě napadlo.

Harry se konečně usmál a jednou rukou mě celého objal. Políbil mě dlouze do vlasů a pak se narovnal a všechno kolem si prohlížel, jako kdyby tady byl poprvé.

Společné fotky na zdech, vonné svíčky na stolku pod věšákem a zrak mu padl i na okno které bylo až v obývacím pokoji ale odtud šlo dobře vidět.

Beze slova si sundal boty a opřel se o zeď.

„Jsi v pořádku?“ Opatrně jsme se ho zeptal když jsem uviděl jeho utrápený výraz.

„Jasně...“