Bodejť by ne, vždyť jsem jim chtěla z ústavu odvést dvě děti, na které dostávaly od státu slušné příspěvky. Navíc šlo o děti zajímavé, atraktivní. Exotické nejen barvou pleti, ale i temperamentem. Nemluvě o tom, že se o mně vědělo z reportáží i z knihy. Mé děti se staly jejich výkladní skříní. Jen co jsem vyšla před soudní budovu, zavibroval mi v kapse mobil. Číslo patřilo sociální pracovnici z Blanska, pod kterou jsem patřila vzhledem ke svému trvalému bydlišti u matky. Aha, tak zprávy se šíří rychle. Nutila jsem se ke klidu, ale začala jsem štěkat hned od první věty.
„Tak toto je to vaše férové jednání?!" spustila jsem místo pozdravu.
„Chci své děti zpátky ještě dneska. Rozhodně dneska!"
„Co se stalo? Jak soud vlastně dopadl?" ptal se hlas na druhé straně linky. Hrála to na mě, nebo ji také z celé hry vyšachovali?
„Vy skutečně nic nevíte?" ujišťovala jsem se.
„Můžete mi říct, proč bych na vás hrála nějakou habaďůru?" pronesla uraženě.
ČTEŠ
Na rozhraní
RandomKdo si myslel, že se Bára konečně usadí a stane se průměrnou manželkou a matkou, je na omylu. Utekla z Ghany od despotického partnera, bojovala s úřady o své děti, prožila měsíce na psychiatrii po pokusu o sebevraždu. Až konečně našla přítele. Bára...
