Mé podezření opravdu nemělo ani hlavu, ani patu. Omluvila jsem se jí. Netušila nic o tom, jak soud proběhl a s jakým výsledkem.
„Tak to je pro vás výborné, ne?" Povzbuzovala mě. No, bylo to pro mě výborné. Ale děti mi dají, až ten kus papíru budu mít v ruce a až nabude právní moci. Naštěstí se všichni v soudní síni zřekli nároku na odvolání. Tak proč se mnou tak bojovali? A bojovali se mnou vlastně? Nejsou to jen mé pocity, že je každý proti mně?
Vždyť průběh jednání byl vlastně rychlý. Ne, depka na mě dolehla opět plnou silou. Lámal se měsíc. Šlo o platby sponzorů a státu na další období. Oni potřebovali, aby mé děti v ústavu ještě chvíli vydržely. Představovaly velkou částku na příspěvcích. Kojenecký ústav je příspěvková organizace a každý svěřenec mu přináší nemalé částky. Chtělo se mi křičet. Moc, moc! Copak mě nikdo nevyslyší? To mi budou mé děti upírat další dny?
Vždyť už mohou být se mnou.
ČTEŠ
Na rozhraní
RandomKdo si myslel, že se Bára konečně usadí a stane se průměrnou manželkou a matkou, je na omylu. Utekla z Ghany od despotického partnera, bojovala s úřady o své děti, prožila měsíce na psychiatrii po pokusu o sebevraždu. Až konečně našla přítele. Bára...
