Černý déšť

Inkoustové kapky

Pohled Tsuri:
S deštníkem nad hlavou jsem kráčela ulicemi města směřujíc na okraj náměstí, kde se nacházelo staré animátorské studio mého otce. Zastavila jsem se před starými, ošuntělými dveřmi. Tiše jsem si povzdychla a šáhla na mosaznou kliku od dveří, překvapivě bylo odemknuto. Složila jsem deštník a vstoupila dovnitř. Můj stín se natáhl přes celou, slabě osvětlenou chodbu. Vzduchem se linula vůně inkoustu a papíru. Milovala jsem tuto vůni, dost dobře jsem si vzpomínala, když jsem jako malá šestiletá holčička běhala po celém studiu a sledovala jak ostatní pilně pracují. Jak péro škrábalo po zažloutlém papíře. Udělala jsem váhavý krok v před a zavřela za sebou dveře.
,,Um.....Haló? Je tady někdo?"
Zavolala jsem do pravděpodobně prázdné místnosti. Nic, jen hrobové ticho kolem mě mi poskytovalo nedostačující odpověď. Přejel mi mráz po zádech, neměla jsem ráda ticho, obzvláště to hrobové, jenž se zařezávalo až do morku kostí.

Bendy:
Seděl jsem opět skrčen v rohu místnosti. Jako každý den...Jak dlouho už jsme tady byli s Borisem? Pět let? Šest? Deset?! Nevím, už si ani nepamatuji kdy jsem naposledy uslyšel cvaknutí kliky u hlavních dveří. Po tvářích stékaly lehce načernalé slzy, podobné velmi nekvalitnímu inkoustu. Pomalu...jedna kapka za druhou dopadali na podlahu a vytvářeli tak menší louži jenž prosakovala skrz podlahu.

Tsuri:
S tichým výkřikem jsem sebou ucukla když mi něco tekutého dopadlo na čerstvě vypranou mikinu.
,,Voda? Co ta tady..." Zamumlala jsem a setřela si zbytek podivně zbarvené tekutiny. Promnula jsem si jí mezi prsty, byla lehce lepkavá, ale nejvíce mě udivovala ta barva. Jelikož Já byla od přírody zvědavá bytost, nedalo mi to a já chtěla zjistit co je zdrojem té tmavě zbarvené tekutiny, dalo by se říct inkoustu, dokonce i podobně voněla. Zatřásla jsem hlavou a s roztřáslými koleny jsem zamířila po dřevěných schodech do prvního patra studia. Byli zde troje dveří, ale jen jedny byly zavřené. Jasně že Já se vydala k těm zavřeným, jelikož jsem tušila že zde nebudu sama. Opatrně jsem šáhla na kliku, sevřela jsem jí a pak opatrně otevřela dveře. Byla to menší místnost s jednou, ustlanou postelí, oknem a naproti oknu, které se nacházelo po levé straně, se nacházel velký, dřevěný psací stůl. Na stole byla položená stará lampa. Vedle stolu stála masivní skříň z dubového dřeva. Vše bylo čisté, uskládané, bez náznaku prachu, jako kdyby....Tady někdo bydlel. Tiše jsem vstoupila do místnosti a to co jsem spatřila v rohu pokoje mě vyděsilo, ale zároveň i mile překvapilo.

- - - - - - - - -
Tak pokračování příště ^^
Já vím že takhle kapitolka byla taková nudnější, ale příště bude více zábavy :3 Nějak jsem to musela uvést ne? xD
Tak zatím!

Ravenz ( ͡° ͜ʖ ͡°)