Černý déšť

Starý známý

//Yep.... obrázek vytvořen mnou xD
Tsuri:
Na chvíli mi spadl kámen ze srdce, byl to "výtvor" mého otce a jeho spolupracovníků. Byl to Bendy the Dancing Demon. Avšak v zápětí jsem opět ztuhla, co...co když se změnil? Co když jeho veselé já bylo pryč? Tiše jsem si odkašlala.
,,Eh...Bendy?" Zavolala jsem na černou "bytost" přidušeným a tichým hlasem. Proč plakal? A... proč je vůbec tady? Otázky se mi v hlavě rojili, ale odpovědi nepřicházeli. Raději jsem stála blízko dveří, bála jsem se co by se stalo kdybych přišla blíže k němu.

Bendy:
S úzkostného pláče mě vyrušilo cvaknutí kliky a zavrzání dveří. Rychle jsem se otočil směrem k osobě, která mě vyrušila z depresí. Otřel jsem si zbytky slz z tváře a pohlédl na dívku jenž stála u dveří. Prvně mi nedocházelo kdo je, odkud mě zná a jak se tady vůbec dostala, ale po několika minutách ticha, kdy jsem si jí pořádně prohlížel mi docvaklo kdo to asi je.
,,T-tsuri?" Zeptal jsem se svým obvyklým vysokým, upískaným hlasem. Pomalu jsem se zvedl ze země a stále si dívku pozorně prohlížel. Každý stál na opačném konci místnosti. Ona u dveří a já jak hlupák u stěny. Přemýšlel jsem zda je to vůbec možné. Zatřásl jsem hlavou abych si protřídil myšlenky v hlavě.
,,Co...Co ty tady?" Zeptal jsem se a vydal se k ní.

Tsuri:
Byl to on, vážně to byl Bendy, otcův projekt, který nakonec opustil. Myslela jsem si že zemřel, nebo otec ho zničil. Ani ve snu by mě nenapadlo že by Bendy mohl být naživu, natož tady bydlet. Přátelsky jsem se na něj pousmála a skrčila se k němu když ke mě přišel. Vždy si z něj ve studiu dělali srandu, jaký je to skrček a on to vždycky těžké bral. Po každém křičel tím svým upískaným hláskem a oni se tomu smáli. Nakonec i on se začal smát s nimi. To byly časy...
,,Myslela jsem si...že jsi pryč." Zamumlala jsem si spíše pro sebe a vytáhla jsem ruce z kapes. A objala toho malého....démona? Dalo by se to nazvat démonem. I když jako malá jsem mu říkala že je kočka zkřížená s trpaslíkem. Vždy se nad tím uchechtl a pak jsme si povídali. Byl jako můj starší sourozenec, vlastně když tak tak vezmu, nikdy jsem nezjistila kolik mu je, jak je starý. Avšak je více jak pravděpodobné že je o něco starší než já.

Bendy:
Trošku jsem se zašklebil, když si musela skrčit aby mě mohla obejmout.
,,Heh....dlouho jsme se neviděli." Uchechtnul jsem se a věnoval jí přátelské objetí. Nakonec jsem jí pustil a nervózně jsem se rozhlédl po mém vlastním, soukromém pokoji. Nakonec jsem chytl Tsuri za ruku a odvedl jí z pokoje ( :3 awww c: ). Zamířil jsem ke schodům, chtěl jsem Borisovi představit našeho hosta. ,,Kde by jen mohl být?" Přemýšlel jsem a pak se vydal do jedné z mnoha, mnoha místností zastaralého studia. Přesněji byla to místnost kde bylo piano. Ani jeden z nás na něj neuměl hrát a jelikož jsme nemohli ven, prostě jsme ho tam nechali bez povšimnutí. Občas jen tak že srandy zkouším na něco zahrát, ale jen málo kdy. Zastavil jsem se na prahu a pustil Tsuriinu ruku.

Tsuri:
Když jsme se vydali s Bendym do přízemí, kapku jsem si nebyla jistá kam vůbec jdeme. Mířili jsme přes dlouhou chodbu, každou chvíli byli dveře. Některé zavřené, jiné otevřené a dokonce jedny zabarikádované! Okamžitě se ve mě probudilo mé malé zvědavé Já, které vše chtělo prozkoumat. Bohužel Bendymu neunikl můj zvědavý pohled, lehce se zamračil a jeho kroky najednou byli rychlejší, sotva jsem mu stíhala. ,,proč byly zabarikádované? Tají snad tady něco? Anebo je to jen stará místnost?" Za chvíli se mi ovšem myšlenky a nápady ohledně záhadných dveří vykouřili z hlavy. Bendy mě zavedl až do místnosti kde se nacházelo staré, zaprášené piano. Pousmála jsem se a zamířila k pianu. Opatrně jsem usedla na stoličku. Jelikož jsem nějaký ten čas chodila na uměleckou školu, naučili mě tam i nějaké ty základy. Začla jsem po chvíli přemýšlení hrát tuhle písničku co mě napadla, spíše jsem jí kdysi slyšela.

(Poznámka autorky: Nejlehčí co jsem našla xD)

Bendy:
Zatvářil jsem se nechápavě, když Tsuri zamířila ke starému pianu a usedla k němu. Po chvíli se vzduchem nesla melodie mé oblíbené písně, jenž kdysi hrával Henry. ,,Jak vidím tak talent se dědí." Uculil jsem se na Tsuri a pak jsem rychle odvrátil pohled, jako mála byla na to extrémně háklivá. Pobrukoval jsem si do rytmu písně a na chvíli odešel z místnosti. Na druhém konci chodby se rýsovala temná, vysoká postava. ,,Boris..." Napadlo mě a já se doširoka usmál.
,,Takhle mě neděs." Řekl jsem a počkal až Boris příjde blíže k nám.

Tsuri:
Dohrála jsem a opatrně se odsunula od starého, dřevěného piana. Bendy někam zmizel, ale...kam? Opatrně jsem vykročila směrem na chodbu. Bylo takové zvláštní ticho, sem tam jsem uslyšela zakřupání podlahy.
,,Bendy? Jsi....tady?" Zavolala jsem váhavě do tmy. Měla jsem matný pocit že se ve tmě něco hýblo. ,,Zase ty jejich srandičky. Děs a hrůza toto. Navíc Bendy ví že já to nenávidím!" Pomyslela si naštvaně, ale zároveň i pobaveně. Těžce jsem polkla. Za sebou jsem uslyšela zavrzání podlahy a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, něco, ne někdo mi skočil na záda a zakryl mi oči. Člověk by neuvěřil jak tohle dokáže vyděsit! Panicky jsem zaječela a snažila se tu osobu dostat z hlavy. Nakonec jsem Bendyho popadla a dostala ho ze sebe. Hlasitě jsem oddychovala.
,,Zatraceně Bendy! Tohle mi nedělej!" Řekla jsem a pak se na něj zazubila aby pochopil že na něj nejsem naštvaná, jen jsem ho pokárala, toť vše. Oči se mi vrátili do původní barvy. Položila jsem Bendyho a rozhlédla se kolem nás.
,,Mimochodem, kde je Boris?" Zeptala jsem se zvědavě.

Bendy:
Lehce jsem sebou cukl když na mě Tsuri zvýšila hlas. Nečekal jsem to od ní, ale když se na mě usmála pochopil jsem že to byl jen ten krátkodobý vztek. Seskočil jsem na zem a rukou jí naznačil ať mě následuje. Vedl jsem jí do úplně první místnosti.
,,Tady je." Usmál jsem se a ukázal na "vlka".

Tsuri:
Následovala jsem Bendyho až do první místnosti, vlastně jakési vstupní "haly". Spatřila jsem svou druhou nejoblíbenější postavičku mého mládí - Vlka Borise. Přátelsky jsem se na něj usmála a koukla po očku na Bendyho, který se tvářil nadmíru šťastně.
,,Ahoj Borisi!" Pozdravila jsem ho jako svého starého kamaráda z dětství. Taky že on to byl můj kamarád z dětství, můj nejlepší kamarád. Dokázala jsem hodiny sledovat jak otec tvořil sketche Borise, strašně mě to zajímalo a líbilo se mi to. Jak jsem byla malá tak jsem prohlásila že také budu animátorkou a je to tak...

Boris:
Spatřil jsem vyšší dívku s černými vlasy a dvojbarevnýma očima. Zazubil jsem se na Tsuri.
,,Ahojky! Dlouho jsme se neviděli co?"

- - - - - - - - -
Tak konec další kapitolky ^^ nevím co k tomu říct, možná tak, je to divné, ale co xD
Bye~
Ravenz ( ͡° ͜ʖ ͡°)