Blikající světla //joshler\\

1.kapitola

Tyler

Jakoby mi myšlenky vytékaly z očí a uší. Takhle bych měl mámě každé ráno, když se mě zeptá, jak se dnes cítím, odpovědět. Je to taková naše rutina, kterou provádíme od mých 5 let. Slíbili jsme si, že si vždy budeme říkat pravdu o svých pocitech, ale prostě nemám to srdce jí říct, že je mi mizerně. Není to tím, že bych stále truchlil kvůli tátovi, to ne, s tím jsem se už smířil. Prostě se ráno probudím a musím se sám sebe ptát, proč bych měl žít. Jenže říct svojí vlastní mámě, že máte někdy chuť se zabít, není zrovna dobrý začátek dne. Proto jí vždy řeknu: "Jakoby mi v břiše létalo hejno motýlů."
"To jsem ráda, zlato." Usměje se a pohladí mě po tváři. Zahřeje mě svýma oříškově hnědýma očima a sevře v objetí pro štěstí.

Moje máma je ten nejmilejší člověk, kterého znám. Udělal bych cokoli, aby žila lepší život. Jsme docela na mizině. Bydlíme sice v normálním hezkém domě, který nám zůstal po tátovi, ale často do něj zatéká a my nemáme peníze na spravení střechy. Máma dělá, co může, aby nás uživila a to jsme jen dva, jenže to nestačí, proto pracuji v restauraci, kam chodí jen studenti z mé školy.

Kdysi jsem býval šikanován svými staršími vrstevníky. Nejprve to bylo ještě na prvním stupni, dobírali si mě, protože jsem nebyl úplně klučičí. Choval jsem se někdy prostě jako holka. Když jsem jednou přišel domů s modřinami na těle, rodiče málem zešíleli. Uklidnil jsem je, že jsem jen nešikovně spadl, ale táta mi nevěřil. K večeru přišel do mého pokoje a ukázal mi pár technik, jak se bránit proti útokům. Nikdy jsme o tom mámě neřekli, aby zbytečně nevyšilovala. Na druhý den jsem se opravdu těšil do školy, abych jim ukázal, co všechno umím. Ale už mě nikdy nezbili. Myslím, že s tím má co dočinění můj táta, ale nikdy se o tom nezmínil a já taky ne.

Podruhé to bylo ke konci druhého stupně, kdy lidi zjistili, že jsem gay. Tentokrát nasadily ty jejich ptačí mozečky vyšší kalibr. Začali mi nadávat do buzny, teplouše a podobně. Když na mě jednou čekali za školou, aby mě mohli zmlátit, neudělal jsem jim tu radost a začal jsem se bránit. Byli čtyři, ale já jsem ani na chvíli nezapochyboval o tátových technikách. Všechny jsem je složil, ale ani trochu jsem na to nebyl pyšný. Od té doby se ke mně nikdo ani nepřiblížil, informace se na naší škole šíří rychle. Ale vždycky mi tak nějak bylo jedno, co si o mně lidé myslí. Musí mi to být jedno.

"Musím do školy, ahoj," zamumlal jsem a na rozloučenou políbil mámu na temeno. "Ahoj. Měj hezký den." Usmál jsem se na ni, sebral klíče ze stolu a vyšel ven. Chodím do školy pěšky, moje střední škola není moc daleko, ale čím blíž se přibližuji, tím víc mi těžknou nohy a jsem pomalejší. Je září a ve vzduchu jsou stále cítit zbytky léta. Uklidňuji se písničkami, které mi hrají ve sluchátkách, ale jen je spěšně přepínám, protože se nemůžu rozhodnout, která nejvíce vystihuje moji dnešní náladu.

Moje rozhodování přeruší velké šedé dveře vedoucí do pekla teenagerů. Školu jsem vždycky nenáviděl, nikdy jsem sice neměl problémy s docházkou, vlastně jsem patřil mezi nejlepší ze třídy, prostě jsem neměl rád, jak se nad námi učitelé povyšovali. Vlastně jsou to jen lidé, kteří měli sen a pak skončili jako učitelé ve škole. Nikdy bych takhle nechtěl skončit-jako učitel. Moje sny pohřbené hluboko pod štosy písemek a vrstvou křídy na rukách, to je přímo noční můra.

Vklouznu do třídy, kde už sedí pár lidí. Většinou všichni přijdou až po zvonění, ale každému je tady jedno, kdo co dělá. Hlavní je, aby přišli.

Když dneska přežiju dějepis, fyziku, matiku, němčinu a dvě hodiny angličtiny, vydám se do práce, kde strávím celé odpoledne. Je to fajn práce, platí mi dost, abych mámě každý měsíc něco dal a taky dost, abych si něco odložil na 'nejhůř'.

"Ahoj Carle," pozdravím našeho kuchaře a vezmu zástěru číšníka. Už je tu spoustu lidí, takže sebou musím hodit. Namířím si to ke stolu kluků. Všechny je poznám, i když jsem se s nimi snad nikdy nebavil. Jsem sice nenápadný, ale taky hodně všímavý. Matthew, hnědovlasý a velice pohledný kluk, ke mně vzhlédne, když přijdu. Ušklíbne se, ale nic neřekne.

"Co to bude?" zeptám se a skoro nevzhlédnu od papíru, který držím v ruce na zapsání objednávky.
"Pro mě cheeseburger s hranolkami," řekne Matthew. Rychle si zapíšu objednávky a čekám na další. "Já bych prosil jen hranolky, děkuji," řekne hrubým melodickým hlasem kluk, jehož nepoznávám. Vzhlédnu a očima ho najdu. Není to tak těžké, protože má svítivě červené vlasy. "Dobře," zamumlám a rychle odejdu.

Nikdy jsem toho kluka neviděl, nejspíš bude nový, ale protože se baví s těma idiotama, nemá moc cenu nějak navazovat kontakt. I když je moc pěkný, má ostře řezaný obličej a obrovský zářící úsměv, je taky hodně svalnatý. Ale skoro o mě nezavadil pohledem, když jsem jim přinesl objednané jídlo.

Zůstali tam až do zavíračky a když už odcházeli, všiml jsem si, že tady ten kluk nechal mikinu. Rozběhl jsem se ven, ale už byli pryč. Tak jsem si ji vzal sebou domů a rozhodl se, že ho ve škole vyhledám a vrátím mu ji. K večeru už ale byla zima, proto jsem si ji oblékl. Byla teplá a voněla po skořicových rolkách.

Když jsem přišel domů, máma už spala, byl jsem ale natolik unavený, že jsem se ani nepřevlékl a šel rovnou spát. Její skořicová vůně mě uspala do hlubokého spánku.

Josh

Někdy když tak přemýšlím nad tím, co se stalo, nechápu, jak jsem mohl být tak blbý. Ignoroval jsem její prosby, které křičely z jejího obličeje, ale nic jsem neudělal. Zajímal jsem se jen o sebe. Vymetal jsem párty, což dělám ještě teď, ale tehdy jsem to dělal, protože jsem chtěl, teď to dělám, abych zapomněl. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Byla na všechno sama. Má Ashley.

"Joshi? Jak vypadám?" zeptala se Ashley a vyšla zpoza rohu, aby se mi ukázala. Měla na sobě květovanou sukni a bílou košili. Vypadala krásně, ale pro mě byla tak krásná, jak jen sestra ke svému bratrovi mohla být, takže prostě krásná. Nic víc, nic míň.

"Sluší ti to," pokrčil jsem rameny. "Proč ti na tom pořád tak záleží?" Tehdy jsem to nechápal. "Musím vypadat hezky pro Daltona." Zakoulím očima a dál se věnuji své videohře. Chodili jsme spolu na stejnou školu, Ashley chodila s tím nejhezčím a nejpopulárnějším klukem ze školy, Daltonem. Tehdy to byl můj nejlepší kamarád a věřil jsem mu, ale kdybych ho znova uviděl, umlátil bych ho k smrti. Tak moc jsem ho nenáviděl.

Sestra pokrčila rameny a odešla z mého pokoje. Dal bych všechno, abych se mohl vrátit do té chvíle a všimnout si těch nepatrných maličkostí na jejím těle. Jak se jí trochu třepaly ruce, jak měla lehce začervenalé oči z nocí, které probrečela nebo fialové modřiny, které sice dokonale zamaskovala, ale stále šly trochu vidět. Tak moc velký idiot jsem byl. Nikdy si to neodpustím.