Blikající světla //joshler\\

Konec

O 7 let později

Tyler

Stojím před zrcadlem a prohlížím si svůj odraz. Nemůžu uvěřit, že tenhle den nastal. Jsem děsně nervózní. Vůbec svůj odraz nepoznávám. Jakobych se vrátil o 7 let dříve, když jsem se připravoval na maturitní ples. Ačkoli teď mám nový oblek. Nechal jsem si ale kravatu po tátovi, abych měl pocit, že tam dneska se mnou bude.

Lehce jsem se pročísl vlasy a snažil se nevšímat si chvějících se rukou. Na tenhle den jsem čekal tak dlouho, tak proč jsem tak nervózní? Hlavně se uklidni, Tylere. O nic nejde. Prostě si jen bereš lásku svého života. Snažil jsem se uklidnit, když v tom přišla moje máma a postavila se vedle mě k zrcadlu.

Chvíli mlčela a prohlížela si mě v odraze.
"J-jsem nervózní, mami," zakoktal jsem. "Ale opravdu děsně." Zadíval jsem se do jejích očí na znamení, že to myslím smrtelně vážně, ale máma se jen zasmála, jakobych řekl vtip století.
"Divila bych se, kdybys nebyl," řekla s úsměvem na rtech. Povzdechl jsem si a nervózně se poškrábal na krku. Odvrátil jsem se od zrcadla a rozhlédl se po pokoji. Obřad se bude konat venku, ale pokoje, které nám jeden hotel poskytnul, jsou skvělé.

Karamelově hnědé zdi mě trochu uklidňují, ale stejně pořád panikařím. Sednul jsem si na pohodlnou postel a složil  si obličej do dlaní. Máma ke mě došla a pohladila mě po zádech.

"Ale no tak. Je normální, že jsi trochu nervózní. Není třeba si z toho dělat těžkou hlavu," utěšovala mě. Podíval jsem se na ni a se zoufalým výrazem ve tváři se jí zeptal: "Ty ses nikdy nebála? Nebála ses, když sis měla brát mého tátu, nebo když jsi zjistila, že jsi těhotná, nebo když táta umřel a já ti zůstal na krku?"

"Cože? Ne, takhle nemluv, Tylere. Samozřejmě že jsem měla o našem vztahu s tátou pochyby, ale to to dělá ještě víc reálnější. Nevíš, co očekávat. Ale jakmile jsem procházela tou uličkou, všechny pochybnosti zmizely. A jestli sis někdy myslel, že jsi mi na obtíž, tak to ses hodně spletl. Ty jsi byl vždycky trochu vyspělejší, Tyi. Dokázal ses o sebe postarat sám a já s tím tak trochu bojovala, protože v tobě stále hledám toho malého chlapečka, který se mě věčně na něco dotěrně ptal," zasmála se a přisedla si ke mě na postel. Objal jsem ji a zašeptal: "Děkuji." Pomalu jsem se odtáhl a znovu se na sebe podíval do zrcadla.

"Tolik ti to dneska sluší, Tylere."
"Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak vypadá Josh," zašeptal jsem.
"Už brzy," ujistila mě máma a stiskla mi ruku. "Ale nejdříve ti ještě trochu upravím ty vlasy." Zasmála se a já si je nervózně prohrábl.
"Co je špatného na mých vlasech?" Zlekl jsem se a poskočil na místě. Máma už chtěla něco namítnout, ale byla přerušena klepáním na dveře.

Byla to jedna slečna, která nám pomáhala se zařizováním svatby. "Pane Josephe, už je čas," oznámila a poklepala si radostně na pomyslné hodinky na ruce. Vykulil jsem oči a nečekaně se mi zpotily ruce. A je to tady. Panebože. Vezmu si Joshe. Co budu dělat? V hlavě se mi začaly promítat obrazce. Spící Josh, naštvaný Josh, smějící se Josh, smutný Josh, unavený Josh. Josh. Nakonec jsem se uklidnil.

Došlo mi, že jediná věc, která mě dokáže pořádně uklidnit, nejsou máminy proslovy nebo správná barva stěn v pokoji, ale Josh. Vždycky to byl Josh a já si ho teď jdu vzít.

Přikývl jsem a vzal mámu za ruku. Organizátorka nás vedla chodbami hotelu až ven, kde se konal celý obřad. Všude byly bílé květiny a sametové židle zdobily malé origami růže vyrobené ze světle modrého papíru. Takovou barvu mají teď totiž i Joshovy vlasy. Ve vzduchu jde cítit svěží jarní vzduch a kolem poletují včely. Je trochu chladno, ale já pociťuji jen horko, které mi svírá plíce. V krku cítím obrovský knedlík, který zmizí, jakmile uvidím Joshe stát na konci uličky vedle oddávajícího.