Blikající světla //joshler\\

9.kapitola

Josh

Choulil jsem se v Tylerově náručí a tiše vzlykal. Po tom incidentu s mým otcem jsme utíkali k Tylerovi domů a teď ležíme a navzájem se objímáme.

"Nemůžu uvěřit, že něco takového udělal," řekl jsem, podíval se mu do očí a hledal v něm nějakou reakci. Jedna slza mu stekla po tváři a já si nemohl pomoct a rozbrečel jsem se ještě více. Objal mě na uklidněnou. "To je v pořádku, Joshi. Vždyť jsem v pohodě."
"Není to v pořádku!" naštval jsem se a rychle vstal z postele. Nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu a chytal se za vlasy. "Jak můžeš říct, že je to v pořádku?! On tě uhodil Tylere! Tys za mě schytal ránu. Prostě ses tam postavil a bránil jsi mě a on nezaváhal, prostě tě tím páskem šlehnul. Ten zmetek!"

Tyler se postavil a chytil mě opatrně za ruce. Objal mě a začal mě hladit po zádech. Podíval se na mě těma svýma nádhernýma očima a něžně mě políbil. "Udělal jsem to, co by udělal každý na mém místě. Bránil jsem toho, koho miluji." Trochu jsem se zarazil a snažil se nabrat dech. "Děkuju," bylo to jediné na, co jsem se zmohl. Jsem takový pitomec.

Tyler se na mě podíval trochu zklamaným výrazem, ale zamaskoval to polibkem. Šli jsem zpátky do postele a mazlili jsme se tam nekonečně dlouho, ale bylo nám to jedno. Nechtěl jsem se vrátit domů a Tyler by mě ani nepustil, a tak jsem usnul s vědomím, že jsem v bezpečí a že mě Tyler Joseph ochrání, když bude třeba.

Tyler

Ležel mi v náručí jako malé neviňátko a já jej litoval ještě více. Vím, že to není moc na místě, protože nikdo nemá rád lítost, ale vůbec jsem nechápal jak by někdo někomu tak bezbrannému a mírumilovnému chtěl ublížit. Pořád jsem z toho byl celý rozrušený. Myslel jsem si, že lidé naši "odlišnost" už berou trochu lépe, ale evidentně po zemi stále chodí lidé s tak neskutečnou averzí proti gayům. Zároveň jsem byl strašně naštvaný, protože už mě štve, jak s námi lidé zacházejí. A nejenom s homosexuály, existuje spoustu lidí, kteří to v lásce cítí prostě jinak.

Ale je kluk a holka ta správná verze lásky? Vždyť všichni máme někoho, kdo k nám prostě patří. Kdo nás miluje i přes všechny chyby, kdo vyplňuje tu mezeru, která nám chybí. Nezáleží na pohlaví, záleží na tom, že když potkáme svoji spřízněnou duši, pomůže nám zbavit se duchů ve skříni, překonat strach a udržuje nás naživu, protože už jste tak unavení životem, že chcete umřít. Ale ten pocit, že někde venku je osoba, se kterou je život mnohem lehčí, je k nezaplacení.

Znova jsem se podíval na to malé miminko, které vedle mě pochrupovalo. Vypadal tak sladce, až mi bylo neskutečně líto, že už musíme vstávat do školy. Tak jsem ho vzbudil jemným polibkem a ochutnal tak jeho hřejivé a měkké rty.

"Dobré ráno," zašeptal jsem mu do ucha. Zavzdychal a přetáhl si polštář přes hlavu na znamení odporu, že nechce vstávat. Sebral jsem mu polštář a hodil ho přes celý pokoj ke dveřím. Pak jsem vstal a chystal se obléct.

"Nemáš nic navíc na sebe, že?" zeptal jsem se a Josh jen zavrtěl hlavou. "Dobře, tak ti něco půjčím," zamumlal jsem a hodil mu červenou mikinu a džíny. Poděkoval a začal se převlékat. Trochu jsem zčervenal, když si svlékl tričko a odvrátil jsem pohled. "Někdo je tady stydlivý? Myslel jsem, že tyhle začáteční nesmělosti máme za sebou."
"Taky že máme," ujistil jsem ho a s úsměvem na rtech jsem jej zuřivě políbil a přejel mu prstama po břišních svalech.

Když jsme se konečně oblékli, rozloučili jsme se s mámou a vyrazili do školy. Josh neměl auto, takže jsem museli jít pěšky. Procházeli jsme se a vzájemně jsme se zahřívali svými doteky rukou. Zdálo se mi to trochu absurdní jít do školy po tom všem, co se stalo. Ale co se dá dělat.

Došli jsme do školy a zamířili přímo ke skříňkám. Jakmile jsme se už museli odloučit, protože jsme měli hodiny každý někde jinde, mě Josh prudce políbil a zapojil do toho i jazyk. Byl jsem trošičku na rozpacích, protože mě takhle ještě nikdy nepolíbil ve škole, ale přesto jsem mu poslušně oplácel polibky. Konečně jsme se od sebe odtrhli a já vyrazil na hodinu. Dohodli jsme se, že na Joshe odpoledne počkám na hřišti, protože měl víc hodin než já.
Netrpělivě jsem v každé hodině počítal minuty do konce hodiny, takže jsem si nevšiml, že mě učitelé vyvolávali a já jim neodpovídal.

Konečně odbila poslední hodina, naobědval jsem se a vyrazil na hřiště. Sedl jsem si na houpačku a čekal na Joshe, až přijde. Abych si ukrátil dlouhou chvíli, vytáhl jsem blok a tužku a nepřítomně si skládal nesmyslné rýmy a texty. Někdo ke mě ale přišel a já si ho všiml, až poté co mi zastínil blok. Byl to Matthew a pár jeho poskoků. Ani jsem se nestihl rozkoukat a už mě zatahal za límec košile a vytáhl mě na nohy.

"Copak buzíčku? Lekl ses?"zeptal se škádlivým hlasem. Snažil jsem se mu vysmeknout, ale držel mě moc silně, takže to ve výsledku muselo vypadat hodně vtipně.

"Už tě máme plný zuby. Táhni, odkud jsi přišel. Nebo ještě lépe, běž se zabít," zařval mi do ucha a jeho poskoci se začali až šíleně smát. Konečně mě pustil a já ztratil rovnováhu a spadl. Zasmáli se a přiblížili se ke mně, až vytvořili kruh. Začali do mě jen tak lehce kopat, jakoby si čutali s fotbalovým míčem. Snažil jsem se vstát, ale šlo to hodně těžko. Nechápal jsem to, po tom co jsem je všechny tak zmlátil se ke mně báli přiblížit a teď do mě kopají. Musel jsem se sebrat a začít se bránit.

A nejspíš bych se i postavil, ale přiběhl sem Josh a začal na ně pořvávat nějaké sprosté urážky. Pomohl mi vstát, ale já jsem se mu jen vysmekl a naštvaně dodal: "Běž pryč, Joshi! Zvládnu to sám." Neposlechl mě a dále se mě držel jako klíště.

Ti kluci se zase začali smát a tentokrát se pokusili ublížit Joshovi. Jeden ho uhodil, druhý kopnul, bylo jich ale tolik, že neměl proti nim Josh žádnou šanci. Všechno se to stalo neskutečně rychle, a jakmile jsem uviděl červený potůček vedoucí z jeho nosu až na bradu, vzpamatoval jsem se a vzpomněl jsem si na ty chvaty, které mě naučil táta. Skoro jsem se jich nedotkl a už leželi na zemi, a když jsem poté vzhlédl, uviděl jsem Joshe, jak na mě zírá s otevřenou pusou.

Ahoj, omlouvám se, že poslední dobou je v každé kapitole nějaké to násilí, ale v rámci příběhu to musí být. Taky chci říct, že tohle je předposlední kapitola a ke konci týdne už vyjde poslední. I když přemýšlím, že napíšu o tom, jak na tom budou za (dejme tomu) 5-10 let(?) Prosím, napište mi váš názor.