Blikající světla //joshler\\

5.kapitola

Tyler

O 2 týdny později

Mám se fajn, říkám každé ráno mámě. Na té větě není ani zlomek pravdy, ale já jí to stejně musím říkat, aby neměla zbytečné obavy. Některé věci prostě rodičům zatajovat musíme. A možná když to budu říkat dostatečně dlouho, začnu tomu věřit. A tak sedím ve svém pokoji na posteli jen ve spodním prádle a odříkávám si svoji krátkou, ale účinnou mantru na uklidnění.

"Jmenuji se Tyler Joseph. Je mi 17 let. Jsem gay. Mám se fajn, všechno je v pohodě."

Vstanu a převléknu se do černé mikiny a černých džínů a psychicky se připravuji do školy. Naštěstí nemám moc přátel, a proto odpovídám na otravné dotazy typu Jak mi je jen mámě.

Celé dva týdny jsem neviděl Joshe ve škole. Dost jsem se bál našeho setkání po tom, co mi řekl, ale vůbec jsem ho nepotkal. Což bylo na jednu stranu dobře a na druhou stranu jsem měl docela obavy, že se mu třeba něco stalo. Ale jeho kamarádi nevypadali zdrceně a v rozhlase se nikdo nezmínil o zesnulém studentovi, takže je pravděpodobně v pořádku.

Svým způsobem bych si opravdu přál jej dneska vidět, ale slíbil jsem si, že už s ním nikdy nepromluvím. Zjevně pro něj nejsem dost dobrý kamarád. Možná je to tím, že jsem gay. Jo, vždycky tady bude ten fakt, že jsem gay a že to lidem vadí. Jak je možné, že i když žijeme ve 21.století, kde nám na každém kroku lidé říkají, abychom byli sami sebou a nebáli se prosadit, jsou tady stále lidé, kteří nás shazují do pozadí. Jak si mám připadat jako člověk, když podle ostatních jsem úplně jiný?

Když jsem se umyl a nasnídal, vyšel jsem ven. Byl příjemný den, ale už bylo ve vzduchu cítit, že se blíží podzim. Taky už bylo na čase, z toho vedra se mi dělalo špatně. Schoval jsem se do kapuce před chladným vánkem a se sluchátky v uších procházel ulicemi mého rodného města.

Není to špatné město, jen mi přivolává špatné vzpomínky.

Došel jsem do školy a zamířil rovnou do skříňky, kde jsem si vyměnil věci a rychlými kroky došel do třídy. Třída ještě zdaleka nebyla plná studentů, ačkoli pár jich už sedělo v lavicích a čekalo na příchod učitele. Jednoho z nich jsem poznal. Červenovlasý kluk s nejjasnějším úsměvem na tváři, jaký jsem kdy viděl. Teď se sice neusmíval, ale já si ho dokázal živě představit.

Vzhlédl, když jsem vstoupil, a v obličeji se mu mihl náznak nějaké emoce, ale nepoznal jsem jaké. Zachmuřil se a začal upírat oči na lavici před sebou. Sedl jsem si do své lavice u okna a sledoval dění venku. Měl jsem malý výhled do lesa, kde ale nebylo nic moc k vidění. Jen spoustu osamělých stromů.

Asi jsem se hodně zabral do myšlenek, protože když si vedle mě někdo sedl, ani jsem to nepostřehl. Byl to Josh. Podíval jsem se na něj a čekal, co řekne.
"Nevím, jak začít. Já...chtěl jsem se...Hm...znova omluvit," vykoktal ze sebe a já na něj jen zíral s otevřenou pusou.
"Nemyslel jsem to tak. Vím, že se omlouvám dost pozdě, ale dříve to nešlo."
"To je v pohodě," vyhrkl jsem a v duchu si za to dal facku. Sakra Tylere. Něco jsi slíbil. Vím, že jsem něco slíbil, ale jakmile na mě začal mluvit tím hlubokým hlasem a podíval se na mě zničeným pohledem, zapomněl jsem na všechno.

"No a nechtěl bys zajít potom na kafe? Odvezl bych tě pak domů," řekl nervózně a poškrábal se na krku. Usmál jsem se a kývl na souhlas. Domluvili jsme se, že mě počká před školou v autě. Nemohl jsem se dočkat, odpočítával jsem každou minutu každé hodiny a zoufale prosil ty mrňavé ručičky na hodinách, aby se pohnuly. Když pro mě konečně naposledy zazvonilo, rychle jsem hodil věci do skříňky a vyběhl ven ze školy.