Blikající světla //joshler\\

6.kapitola

Josh

Rychle jsem vyskočil na nohy a ruce dal za hlavu. Ta pusa mě hodně znervózněla. Jo...líbila se mi, ale nemůžu dopustit, aby mě táta zase viděl s nějakým klukem. V těchhle chvílích nikdy nevím, co dělat. Kouknul jsem se na Tylera. Vypadal tak smutně a dotčeně, že jsem se hned zastyděl.

"Ne...promiň Tylere, já nemůžu. Fakt se mi líbíš, ale já prostě nemůžu," vyhrkl jsem a pohladil ho po ruce. Vzhlédl a zadíval se do mých očí.
"Proč? Prosím, vysvětli mi to. Já tomu nerozumím. Proč nemůžeš?" ptal se zoufale a dále na mě upíral štěnečí pohled. Už jsem ho chtěl odbýt a odjet, ale pak mi došlo, že lepšího kluka jsem ještě nepotkal a měl bych mu říct pravdu. Zaslouží si pravdu.
"Víš, můj táta nenávidí gaye a když mě jednou viděl, jak líbám jiného kluka, zmlátil mě." Ve tváři se mu mihl náznak překvapení a zlosti, pak ale jeho obličej zjihl a trochu se mu zablýsklo v očích.
"To je mi líto, že to tak cítí. Já...myslel jsem si, že je to kvůli mně. Že se mnou nechceš být, protože jsem divný a neodpovídám tvým představám. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl být problém někde jinde. Ach...Joshi, moc mě to mrzí. Proč? Proč jsou lidé takoví k někomu, jako jsi ty?" zeptal se a pohladil mě po tváři. Chytil jsem mu ruku a zavrtěl hlavou.

"Joshi, nechci tě do ničeho nutit, ale přece nemůžeš žít po zbytek života ve lži." Vím, že má pravdu, ale prostě to nechápe. Znova jsem zavrtěl hlavou a cítil jsem, jak se mi slzy derou ven. Potlačil jsem je a vzhlédl. Jakmile jsem se zahleděl do jeho očí, nejenom že jsem věděl, že má pravdu, ale dokonce mi i došlo, že je mi jedno, co si o mě kdo myslí.

"Ať se třeba zhroutí svět, jestli tě teďka políbím, je mi to jedno," zamumlal jsem a pomalu se k němu naklonil. Naše rty se střetly a v břiše mi začali nekontrolovatelně polétávat motýli. Nejprve jsme se o sebe jen tak třeli rty, ale pak jsme do hry dychtivě zapojili i jazyky. Tyler mi vsunul ruku do vlasů a já jsem mu jednu položil na pas. Druhou jsem mu položil na záda a začal jej hladit. Začínalo to být trochu moc intimní, a proto jsme se od sebe neochotně odtáhli a začali nasávat zpět vzduch, který jsme ztratili během líbání.

Podíval se na mě a já přesně věděl, co udělat. Bylo to jakoby mě jeho oči vedly. Vzal jsem ho za ruku a odtáhl do auta. Zeptal jsem se ho, kde bydlí, a on mi to stručně popsal. Když jsme dorazili k jeho domu, společně jsme vyběhli z auta dovnitř. Jakmile se za námi zavřely domovní dveře, Tyler se na mě otočil a já neváhal ani vteřinu a přisál jsem se na něj. Přitiskl jsem ho zády ke dveřím a zuřivě ho líbal. Když mě omrzely jeho rty, začal jsem ho líbat na krku, což ho přimělo hlasitě vydechnout a zahihňat se.

"Pojď, půjdeme do mého pokoje," řekl a hlasitě vydechl, když jsem ho kousl pod krkem. Vzal mě za ruku a vedl mě po schodech do jeho pokoje. Znovu jsem se k němu dychtivě přisál a rukama mu začal slídit pod mikinou, až jsem to nevydržel a sundal mu ji. Tyler mi rukama taky vklouznul pod tričko a rychlým pohybem mi ho také sundal. Začal jsem ho tlačit k posteli. Lehl si na ni a já lehl na něj. Začal jsem ho líbat na ramenou, na hrudi a postupoval až k pasu, kde jsem se zastavil, abych mu sundal džíny. Jediné co jsem v tu chvíli vnímal byl Tyler a jeho vzdechy. Na ničem jiném nezáleželo. Taky jsem si rychle sundal džíny a byli jsme tam před sebou úplně nazí. Nebylo cesty zpět, ale mně konečně došlo, že tohle je přesně to, co chci a nikdo ani táta mi v tom nemůže zabránit.

***

Tyler

Usnuli jsme v objetí. Nasával jsem jeho osobitou skořicovou vůni a snažil se zapamatovat si ten pocit bezpečí, který jsem cítil, když mě jeho paže svíraly v objetí. Jakmile jsem se probudil, začal jsem znovu cítit ten pocit úzkosti pohlcující mi plíce. Začal jsem zrychleně dýchat, protože jsem se bál, že se Josh probudí, lekne se a uteče. Snažil jsem se uklidnit, ale jako vždy to nešlo.

Opatrně jsem se vymanil z Joshova objetí, klekl jsem si na zem a zkoušel pravidelně dýchat. Nic se nestalo, nemohl jsem dýchat a slzy mi začínaly plnit slzné kanálky. Nemohl jsem si pomoct a začal hlasitě vydechovat. Proč zrovna teď? Nechtěl jsem, aby se Josh vzbudil, proto jsem se vydal ke dveřím, ale ani jsem se k nim nepřiblížil, a už jsem slyšel Joshovo nejasné mumlání. Otočil jsem se a uviděl ho, jak na mě zírá. Pak si všiml mých červených ubrečených očí a rychle se postavil.

"Co je, Tylere? Co se děje?" zeptal se vystrašeným tónem.
"Ne...nemůžu dýchat," dostal jsem ze sebe a chytil se ho.
"Zavolám sanitku." Zhrozil jsem se a jasným NE ho zastavil. Myslím, že mě pochopil, protože mě v další sekundě držel v náručí a utěšoval mě. Takhle rychle jsem se ještě nikdy neuklidnil. Joshovi zůstalo na památku mokré tričko od mých slz.

"Co se ti stalo, Tylere?" zeptal se.
"No, někdy mívám prostě takové panické záchvaty. Nikdy nevím, kdy přijdou a nemůžu to nijak ovlivnit nebo kontrolovat. Je mi strašně moc líto, že jsi to musel vidět. Nikdy jsem nechtěl..., abys poznal tuhle část mě."
"Ne, Tylere, mně je to líto. Je dobře, že to vím. Takhle ti můžu pomoct," přesvědčoval mě.
"Ale jak? Vždyť ani nevíme, co je se mnou vlastně špatně," řekl jsem zoufalým hlasem a uchechtl se.

"Hm...Ashley mi jednou řekla, že si myslí, že lidský život by se dal brát jako světlo. Jakmile jsme naživu, naše světlo života svítí uvnitř nás. A když zemřeme, zhasne i to světlo spolu s námi."
"V tom případě nám to světlo bliká, jakoby potřebovalo vyměnit baterky," prohodil jsem a zadíval se mu do očí na znamení, že to myslím vážně.
"Možná nám blikají, ale nikdy nedopustím, aby bezvýznamně a sobecky zhasla," řekl klidným a odhodlaným tónem. Nemohl jsem si pomoct a silně jsem jej objal.