Blikající světla //joshler\\

2.kapitola

Tyler

Když jsem ráno zjistil, že mám na sobě stále mikinu toho kluka s červenými vlasy, trochu jsem zpanikařil. Nevím proč. Někdy se mi prostě stane, že začnu vyšilovat i kvůli naprosto absurdním věcem. Sundal jsem si ji a zjistil, že z ní stále vychází ta skořicová vůně. Buď opravdu miluje skořici a přidává si ji do aviváže nebo tráví hodně času v pekárně pečením skořicových rolek. Úplně mi pobláznila smysly.

Osprchoval jsem se a chystal se do školy. Dnes už máma nebyla doma, asi spěchala do práce, ale stejně mi nechala na kuchyňské lince snídani-opečené toasty. Vzal jsem si je rovnou do ruky, protože už nemám čas na posedávání a vyšel jsem ven. Musím se připravit na rozhovor s tím klukem, abych mu předal mikinu. Neumím moc mluvit s lidmi, mluví na mě, ale ve většině případů nevím, jak se zachovat. Podle jejich reakcí ale usuzuji, že jsem se nezachoval moc dobře. Nejspíš jen nechápu, proč lidi trápí tolik bezvýznamných věcí.

Přehrávám si ten rozhovor v hlavě a s každým krokem jsem o trochu víc nervóznější. Normálně když vstoupím do budovy školy, sklopím pohled a koukám se pod nohy. Dnes jsem ale slídil po chodbách očima a hledal červené vlasy. Našel jsem ho až při obědě, kde se se svojí partičkou směje Matthewovým chabým vtipům. Přejdu tu zatraceně dlouhou místnost, kterou nazývají jídelnou, a pohled upírám na jejich stůl. Naštěstí si mě nikdo nevšímá, dokud se nezastavím těsně před stolem nanicovatých fotbalistů.

Všichni na mě upřou pohledy včetně toho červenovlasého kluka a já znervózním ještě víc. Chce se mi zvracet.

"Podívejme se, naše buznička přišla," uchechtl se Matthew a všichni kolem stolu propukli v salvu smíchu kromě něj. Ten se na mě podíval zvědavým pohledem, který nakonec vystřídal naštvaným pohledem.

"Drž hubu, Matte," řekl. Matthewovi spadl z tváře úsměv, i když ne úplně.
"Ale, ale, že bychom tady měli dalšího teplouše?" podivil se Matthew a jeho poskoci se zase začali smát, jakoby to byl nejlepší vtip na světě.
"To bych se radši oběsil," prohodil se zatnutými zuby ten kluk. Sklopil jsem pohled a cítil, jak mě jeho slova bodají do uší. Raději by zemřel než, aby byl jako já. Dokonce by raději zemřel vlastní rukou.

Matthew pokrčil rameny. "Když myslíš, Joshi." Takže se jmenuje Josh. Hezké jméno. Ne! Takhle nesmíš uvažovat! Zakázal jsem si a trhl hlavou, naštěstí si toho nikdo nevšiml.

"Já jsem přišel jenom říct, že sis včera zapomněl v restauraci mikinu, tak jsem ti ji přinesl," zamumlal jsem a sundal si batoh, ze kterého jsem vyndal černou mikinu. "Hm...dík. Ani jsem nepostřehl, že ji nemám." Takže bohatý homofób. Pomyslel jsem si a odkráčel rychle pryč. Cítil jsem na sobě spoustu pohledů, ale neohlížel jsem se, prostě jsem šel, jak nejrychleji to šlo, až jsem se rozběhl. Pryč od školy, pryč od všech lidí, pryč od bolesti.

Běžel jsem na místo, kde vím, že je klid. Běžel jsem na hřbitov.

Prošel jsem vstupní branou a kličkoval mezi hroby, až našel ten správný a jediný, který pro mě něco znamená. I když bych si tak moc přál, aby tu nebyl.
Je na něm vytesané jméno mého táty už 5 let, ale mě to pořád připadá jako včera.

"Ahoj tati," zamumlal jsem skrz slzy řinoucí se mi z očí a pokusil se o úsměv. "Doufám, že se máš fajn tam nahoře, protože život tady dole stojí za houby." Odmlčím se a poslouchám šustění listí v korunách stromů. Vedle hřbitova je les, kterému se říká Tanurie. Ani nevím proč, ale zní mi to jako něco japonského, i když jsem se nikdy nezeptal, co to znamená.

Chtěl jsem říct nahlas, že bych si moc přál, aby se táta vrátil, ale nemůžu. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a hleděl na to jméno, jakoby to bylo nějaké zlověstné znamení, nejspíš už to bude více jak hodinu, proto jsem se zvednul a rozhodl se, že se projdu do
lesa Tanurie.

Ještě jednou se ohlédnu a zahlédnu v obklopení šedých hrobů postavu s červenými vlasy. Je to Josh. Skryju se za keř, aby mě nešlo vidět a z dálky ho pozoruji, když se otočí, nenápadně se přiblížím, abych zjistil kvůli komu přišel.

"Zahlédl jsem tě hned, jak jsem přišel," řekl tak nahlas, abych to slyšel a mně se rozbuší srdce jako splašené.
Otočil se a čekal, co řeknu. Já ale nic neřekl, a tak jen pokrčil rameny a sedl si na lavičku.

"Nejsi moc výřečný, jak vidím." Zavrtěl jsem hlavou a sklopil pohled.
"Já jsem Josh," řekl a podal mi ruku.
"Tyler," zamumlal jsem a stydlivě si s ním potřásl rukou.

"Rád bych se ti omluvil za to, co jsem dneska řekl. To o tom oběšení, není to pravda. Nic proti homosexuálům nemám, to jenom můj táta, on...to je jedno." Zavrtěl jsem hlavou. "To je v pohodě, jsem na to zvyklý."
"Neměl bys být." Podíval jsem se na něj překvapeným pohledem a on se usmál. Byl to přesně ten úsměv, který vás zahřeje, když je vám chladno, a je tak nakažlivý, že se musíte taky usmát. A tak jsem se po několika dnech zase usmál.

Josh

Začalo to pár měsíců po tom, co spolu Ashley a Dalton začali chodit, kdy jsem  si konečně všiml, že se asi něco děje. Jednou v noci jsem ji uslyšel plakat, ráno jsem se jí na to zeptal a ona jen odpověděla, že se dívala na smutný film. A tehdy jsem ji věřil. Neměl jsem ani důvod jí nevěřit. Měla všechno, co chtěla. Úžasného kluka, dostačující známky, slibnou budoucnost, peníze, potenciál, všechno. Takže mít nějaké podezření nepřicházelo v úvahu.

V té době jsme se ani moc nebavili, protože jsme každý žili jakoby v jiném světě. Já jsem chodil na párty a spal s holkama, které jsem znal 5 minut, ona byla někde s Daltonem nebo se svými kamarádkami. Ale líbilo se mi to tak. Kdyby věděla, že každý víkend trávím s jinou holkou, schytal bych od ní přednášku o důležitosti a vyjímečnosti žen. Ale já je do toho nenutil, chtěly to samy.

Každým dnem bylo pro mě těžší a těžší předstírat, že se nic neděje. Postupem času se mnou sex s holkou nic nedělal. Mohla se přede mnou postavit nahá a začít tančit, pořád by se ale nic nedělo. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Natolik jsem byl soustředěný sám na sebe, že jsem pomalu i zapomínal, že jsem Ash zase slyšel brečet.