Blikající světla //joshler\\

4.kapitola

TW: tato kapitola obsahuje-narážky na sebepoškozování, smrt, deprese, ale to nejdůležitější TW: srdcervoucí píseň o rakovině a přežívání

Tyler

Nebreč Tylere. Nebreč. Je to v pohodě. Budeš v pohodě. Prosím. Pomoc.
Myšlenky, které se mi honí hlavou pokaždé, když se probudím do prázdného dne, jaký byl tenhle. Neumím ani spočítat na prstech, kolikrát se mi to už stalo.

Prostě se ráno vzbudím a cítím se tak neskutečně prázdně, nemůžu pořádně dýchat a slzy se mi neustále řinou po tvářích v potocích. Nikdy nevím, jak to zastavit, ale vždy se nějak uklidním. Často jsem se i uchyloval k radikálnějším řešením-sebepoškozování. Nemohl jsem se řezat, protože by to moje máma poznala, a jí bolest působit nechci, jen sobě.

Takže jsem si vzal gumičku. Vždy to splnilo svůj účel a navíc to nezanechávalo velké jizvy.

Vím, že to není správné, ale jinak to nejde. Nikdo to nikdy nebude cítit stejně. Nikdo to nikdy nepochopí.

Dneska to bylo příšerné. Když jsem se vzbudil, trochu se mi třepaly ruce a cítil jsem, jak mi hlavou běhá nezvyklé množství myšlenek. Byly to ty myšlenky, při kterých vám běhá mráz po zádech a chce se vám brečet. Už jsem cítil, jak mi ten pocit úzkosti svírá hrdlo. Pohltilo to každý milimetr mojí kůže a já si nemohl pomoct a rozbrečel jsem se. Začal jsem nekontrolovatelně vzlykat a mumlat nesrozumitelná slova. Prosím. Prosím. Co se to se mnou děje. Pomozte mi někdo, prosím. Chci, aby to přestalo!

S třesoucíma se rukama jsem vzal gumičku a zoufale s ní praskal o zápěstí, až mi úplně znehybnilo. Nefungovalo to. Rozhlédl jsem se po pokoji, který byl jako vždy perfektně uklizený, a rozhlížel se po něčem jiném, co by se dalo použít. Nakonec jsem to vzdal a rychle jsem vyběhl z domu na ulici směrem k lesu, venku bylo příšerné dusno. Nemohl jsem popadnout dech, ale nezastavoval jsem, běžel jsem dál. Až jsem doběhl k okraji lesa. Měl jsem orosené čelo potem a tváře mokré od slz.

Tentokrát pomalu jsem vyšel do lesa.
Listy byly zelené,
slunce svítilo,
ptáci zpívali,
jen já byl na maděru.

Když jsem došel dost hluboko do lesa, aby mě nikdo neslyšel, začal jsem řvát. Ječel jsem jak nejhlasitěji jsem uměl, až jsem vyplašil celé své zvířecí obecenstvo.
Je tady někdo?! Je tady někdo?! Je tady někdo?! Je tady někdo?? Je tady někdo? Je tady něk... Nikdo

Když jsem si vyřval hlasivky a nezbyla žádná šance, že z mé pusy ještě někdy vyjde jakýkoli "tón", vrátil jsem se domů.
Listy byly stále zelené,
Slunce svítilo,
Jen ptáci ztichli,
To ticho k zbláznění bylo.

Melancholická nálada mě neopustila. Byl jsem těžkomyslný a nemohl jsem to nijak změnit, ani jsem nechtěl. Byl jsem už tak unavený z toho ticha, že jsem si pustil píseň.

Turn away

Složil jsem si nohy pod bradu a zaposlouchal se do melodické hudby.

If you could get me a drink🎶

Vzal jsem si tužku, papír a začal kreslit první věci, které mě napadly. Nejprve nějaké geometrické tvary, ale poté už bizarní obrazce v podobě padajících andělů.

Baby, I'm just soggy from the chemo
But counting down the days to go
It just ain't living

Hudba a melodický hlas mě uspaly do ničím zvenčí nerušeného spánku. Avšak zevnitř mě pomalu zabíjely neutuchající hlasy.

That If you say
Goodbye today
I'd ask you to be true

Snažil jsem se moc nemyslet, abych neměl noční můry, ale vyrojilo se mi tolik otázek, na které bych rád našel odpověď. Ta nejzajímavější zněla: "Co bys napsal do svého dopisu na rozloučenou?"

Josh

Ashley mě pořád přemlouvala, abych rodičům konečně řekl, že jsem gay. Ale já se na to ještě necítil. Vlastně jsem se tomu úspěšně vyhýbal. Bohužel jeden večer Ashley došla trpělivost a přišla za mnou do pokoje.

"Už toho mám dost, Joshi, jednou to musíš tátovi říct. Nesmíš žít ve lži, přece nebudeš skrývat to, kým opravdu jsi. Vidím, jak s tím bojuješ. Nikdy jsi to nechtěl, ale prvním krokem ke smíření se s tím, je vypořádat se s vnějšími překážkami a tím je náš otec," vyhrkla naštvaně. Jen jsem na ni zíral otráveným obličejem. Věděl jsem, že má pravdu, ale ještě jsem prostě nebyl připravený.

"Proto jsem se rozhodla, že se ti s něčím svěřím. Možná si potom uvědomíš, že to není tak těžké," trochu jsem zbystřil, protože mě zajímalo, jaké může mít tajemství.

"Ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš," přikývl jsem.
"Myslím, že mě Dalton podvádí," vyhrkla a zalesklo se jí v očích.
"Cože?!" zařval jsem a Ash začala plakat, takže jsem ji objal a utěšoval ji. "To bude v pořádku. Jak ses to vlastně dozvěděla?" Hlasitě popotahovala a vysvětlila mi, že našla u Daltona v pokoji holčičí spodní prádlo, ale její to nebylo. Hladil jsem ji po vlasech a utěšoval, jak nejlépe jsem uměl. Byl jsem jí oporou, byl jsem jí bratrem. Kdybych jím zůstal až do konce, možná by to dopadlo úplně jinak.

Ahoj, jen jsem chtěla říct, že s touhle kapitolou jsem si dala hodně práce, takže doufám, že se líbila. Taky doufám, že se vám líbí Joshovy flasbacky, slibuji, že jednou bude i normálně Joshův pohled 😌