S širokým úsměvem jsem zabouchla svou skříňku a vydala se na první hodinu, na které sedím vedle Ryana. Tento fakt mi ihned úsměv odstranil a povzdechla jsem si. Pohledem jsem běhala po chodbě, jestli nezachytím nějakou známou tvář z minulých let, ale nikdo takový nebyl.
Má smůla byla, že kromě Justina, Chaze a Ryana jsem se s nikým nebavila. Maximálně s mojí sestrou, ale ta je teď se svými kamarádkami. Přešla jsem si jazykem po rtech a knihy přitiskla o něco více k hrudníku a se vstoupením do učebny přivřela víčka.
Zklamaně jsem vydechla, když jsem spatřila Ryana v naší lavici, mě byl však otočený zády. Když jsem procházela okolo ostatních lavic, slyšela jsem šepot a nějaké drobné urážky k mé osobě. Zarazila jsem se, protože jsem vůbec nevěděla proč, ale nakonec jsem položila tašku vedle své lavice, sesunula se na židli a knihy položila na lavici.
Když Ryan vycítil pozornost, otočil se ke mně od kluka, jehož jméno neznám a mě se pohled naskytl na Ryanovu rozbitou tvář. Zalapala jsem po dechu a zkoumala jeho rozbitý ret. Jeho oči se setkaly s těmi mými a já se plaše otočila na židli dopředu.
Cítila jsem se divně. Skoro všichni byli otočení k naší zadní lavici a ihned, jak jsem se otočila se taktéž otočili a dělali, jakoby nic.
Sklopila jsem pohled, zabloudila rukou do kapsy, ze které jsem vzápětí vytáhla mobil a pohlédla na jeho obrazovku. Byla jsem nepatrně zklamaná z toho, že mi Justin nenapsal, protože mi obvykle ráno psal.
“Nenapsal ti?” Ozval se vedle mě ten otravný hlas a já silou přivřela víčka. Pomalu jsem zvedla hlavu a otočila ji k usmívajícímu se Ryanovi. “Nestarej se do věcí, do kterých ti nic není.” Přecedila jsem přes zuby, ale jeho úsměv sílil.
Složil si ruce na desku lavice a pokroutil hlavou. Nevím proč, ale stále mi hlavou běhala myšlenka na to, jak nás sledoval při intimní situaci. Měla jsem tu představu před očima pokaždé, když jsem se na Ryana podívala, ba i pomyslela.
“Ale no tak, nebuď nervózní. Nikdy jsi nebyla, tak proč s tím začínat?” V jeho hlase bylo znát pobavení, ale já se nechtěla nechat vyvést z míry. Nechtěla jsem vybuchnout a proto jsem svírala pěsti.
Nesouhlasně jsem mlaskla a zamračila se. Ze všeho nejradši bych se teď zvedla a odešla, jenže si nemůžu dovolit další zmeškanou hodinu. Nevím, co by se stalo, kdyby na to přišli mí rodiče a taky si to radši ani představovat nechci.
“Přestaň se míchat do věcí, který se týkaj mě.” Odfrkla jsem si, ale stále z něj nespouštěla pohled. Doslova jsem do něj chtěla očima provrtat díry, k mé smůle to však není možné.
Otevřel pusu, že něco řekne, ale v přední části třídy rozesmála čtvrtina třídy. Ihned jsem tím směrem pohnula hlavou a když jejich pohledy spočívaly na mě, okamžitě jsem sklopila hlavu a zakousla se do rtu.
“Myslím, že na to je docela pozdě. Proč myslíš, že to dělají? Proč a komu si myslíš, že se smějou?” Začal do mě rýpat a já se na něj podívala. Po celé tváři mu plálo vzrušení a nadšenost. Nevěděla jsem, k čemu to mám přiřadit, ale podvědomě jsem věděla, že k ničemu dobrému to nebude.
Přestala jsem si okusovat spodní ret a podívala se opět po třídě. Okamžitě se všichni začali věnovat svým věcem a já se cítila divně. Víc než divně.
“P-proč to dělají?” Zakoktala jsem a podívala se na něj s vážným výrazem. Pokrčil rameny a poškrábal se na bradě. “Možná protože vědí, co jste dělali?” Pomalu řekl, přímo mučivým tempem a já vykulila oči.
