The most perfect boy [CZ]

Část 3.

Nechal jsem se vést, protože jsem nevěděl kudy se na tu rozhlednu jde, ale to jsem asi neměl dělat zasmál jsem se, když jsem zjistil, že vlastně ani jeden nevíme kam zrovna jdeme a, jak se na tu rozhlednu dostaneme. Společně jsme se tomu ještě nějakou chvíli smáli, alespoň jsme měli nějaké hlavní téma naší konverzace a, nebylo chvílemi hrobové ticho, které nemá rád ani jeden z nás. On je naštěstí ale upovídaný.

Asi po půl hodině našeho hledání správné cesty, samozřejmě neúspěšně, jsem se rozhodl, že se podíváme na mobilu kde to vlastně jsme a jak se dostat do našeho dnešního cíle. Zjistili jsme, že jsme na opačné straně rozhledny, a aby jsme se k ní dostali museli jsme se vrátit. Ještě chvíli jsem se A. smál, když jsem si vybavil jak říkal, že má dobré orientační schopnosti. Je super, že si umí udělat i legraci sám ze sebe, když se tomu taky smál.

Dorazili jsme těsně pod rozhlednu, teď nás čekalo vyjít prudký kopec. V tu chvíli jsme si ani moc nepovídali, protože už jen ten výšlap nahoru nám dal pořádně zabrat. Byl to dobrý pocit když jsem věděl, že jsme výšlap ve zdraví zvládli. Vzápětí jsme zjistili, že sem nahoru jezdí i autobus, ale to mám tak nevadilo, aspoň jsme se prošli. Nedával jsme moc na sobě znát že jsem zadýchaný, aby si nemyslel, že nic nevydržím. Šli jsme tedy směrem k rozhledně. Jelikož byl všední den tak při mé smůle byla rozhledna otevřena pouze o víkendech to nám ale nevadilo. Z kopce byl i tak krásný výhled na celé město. Našli jsme tedy někde v ústraní lavičku kde bychom si mohli sednout a, nerušeně si povídat. Jako naschvál jsme po chvíli zase nevěděli co říct. Sledovali jsme tedy okolí a komentovali kdejakou blbost aby se aspoň částečně někam ubírala naše konverzace.

Při každé možné chvílí jsem využil toho abych se mohl na toho krásného človíčka jménem A. mohl dívat ale, on po chvíli vždy vycítil že se na něj dívám. Asi bych reagoval stejně být na jeho místě. Nevím proč ale vždy jsem při jeho pohledu na mě zrudnul jako rajče. Byl neskutečně krásný a, já se nehodlal na něj přestat dívat i přes to že o tom ví. To co jsem ten den cítil s ním jsem ještě nikdy nepociťoval, bylo to pro mě vše nové ale, i přes to se mi to vše líbilo. Asi po nějaké hodině jsme se zvedli a šli se trochu projí po okolí protože jsme tu ani jeden nebyli. Mrzelo mě, že neumím sám od sebe navázat na nějaké téma ale, neuměl jsem tuhle pro mě špatnou vlastnost v tu chvíli překonat ať jsem se snažil jakkoliv.  

Prošli jsme myslím všechny místa které tady byli. Sedli jsme si tedy zase na lavičku tentokrát ale na jinou. Měli jsme odtud krásný výhled na celé to město. já si po chvíli ale šel sednou na dřevěné zábradlí které bylo jen na tomto místě, asi protože hned za ním byl strmý sráz. A. se tedy přidal ke mě. Zase jsme jen tak seděli, usmívali se hezky na sebe, a nic neříkali. Říkal jsem si, že bych mu rád dal pusu, a vypadalo, že by i on chtěl, ale převládali ve mě obavy, které zase říkali co když ten chtíč cítím jen já. Překonával jsem se dlouho a pořád nic. Už jsem začínal být na sebe naštvaný