Zpověď Psychiatričky - ZASTAVENO/KONEC

2.

Byla to stránka s nadpisem "Vražda" a pod nadpisem několik jmen. Některé u sebe měly zelenou fajfku. Podívala jsem se na jedno z jmen označené fajfkou a uvědomila si, že ta osoba nedávno zemřela. Příčina neznámá.

,, To není možné. " zamumlala jsem si pro sebe. Měla jsem v plánu zjistit o jistých jménech víc, ale neměla jsem na to odvahu. Možná bych to dokázala neřešit, kdybych si nepřečetla jméno Jenny Listerová. Přemýšlela jsem, jestli to Jenny říct, ale nakonec jsem usoudila, že přece šestnáctiletá holka nemůže bez povšimnutí zabít tolik lidí. Přesto mi to v noci nedalo spát. Pořád jsem na Daisy musela myslet. A čím víc jsem na ni myslela, tím větší jsem měla strach z dalšího setkání. Pravda je, že mám atestaci na psychiatra, ale lidé ze střední pedagogické školy, zejména žáci mi přirostli tak k srdci, že jsem se svého místa nedokázala vzdát. Ale nikdy se mi nestalo, abych nad někým po prvním setkání tak moc přemýšlela. Nedokázala jsem na ni přestat myslet, přesto jsem začínala usínat. Hned jak jsem ráno vstala, cítila jsem se divně. Vůbec se mi do práce nechtělo, ale zároveň jsem věděla, že musím, už jen kvůli tomu listu.

Pohled Daisy

,, Daisy, uklidni se prosím tě! " křikla na mě má matka pod vlivem alkoholu, když slyšela mé hlasité nadávání. To mě ale rozčílilo ještě víc. Rozházela jsem všechny poličky, šuplíky i skříňky, ale můj seznam nikde. ,, Kde sakra může být?! " přemýšlela jsem hlasitě. Lépe řečeno křičela. Už jsem ale neměla moc času, tak jsem vyrazila do školy. Hodiny ubíhaly strašně pomalu, zvlášť, když ke mně posadili nového kluka. ,, Jsi blázen? " zasmál se, když mě o přestávce viděl brát prášek. ,, Ano, jsem. " odpověděla jsem chladně. Jeho úsměv náhle zmizel ,, Oh, promiň. Nevěděl jsem, že.. " v půlce věty jsem odešla. Ještě jedno slovo a musela bych ho zabít. Měl otravně skřípavý hlas. A vůbec to, že na mě mluvil, bylo špatně. Vyšla jsem první patro a mířila ke kabinetu Laury. ,, Daisy! Ahoj! Můžeš se prosím posadit ke mně do kabinetu? " křikla na mě Laura, která vcházela do ředitelny. Přikývla jsem a šla si sednout. 

Pohled Laury

Po celou dobu, co se mnou mluvil ředitel jsem se cítila nervózně. Ne kvůli tomu, co říkal, ale kvůli tomu, že jsem věděla, že v mém kabinetě sedí Daisy a čeká na mě. Přesto, že byla dvacetiminutová přestávka, spěchala jsem za ní. ,, Ahoj Daisy. " pozdravila jsem ji znovu, když jsem vešla do svého kabinetu. ,, Jak se máš? " optala jsem se typickou otázkou, kterou začínám vážnější konverzace. ,, Jo, fajn. " odpověděla, ale já cítila, že to není pravda. ,, Daisy, mám takovou otázku.. " začala jsem zvolna. Vytáhla jsem její list a nejistě se zeptala ,, Můžeš mi to vysvětlit? " ,, Moje stránka! " vykřikla. ,, Kde jsi ji vzala? " zeptala se rozčíleně. ,, Vypadla ti včera, když jsi odcházela. Ty.. jsi snad někoho zabila, Daisy? " vykoktala jsem. Zasmála se slovy ,, Ne, jasně, že ne. " Nechápala jsem její smích. ,, A co ty označená jména lidí, kteří zemřeli? " měla jsem pocit, že mi něco vážného tají. Sebrala mi papír, připsala tam mé jméno a řekla ,, Dívej, teď tam jsi ty a pořád žiješ. " chladně se usmála. Ztuhla jsem a pocítila obrovskou bolest hlavy.