It's okay, I'm here

První problém na obzoru

První den na nové škole jsem přečkal. Zatím se tam se mnou nikdo moc nebavil a já o to vlastně ani moc nestál. Nejdřív jsem se chtěl trochu rozkoukat a pak se teprve zapojit do cvrkotu. Bude lepší, když zjistím, s kým je dobré se bavit a kdo by mě naopak mohl dostat do průšvihu. Přece jenom jsem tátovi slíbil, že se od průšvihů budu držet dál.

Když jsem dorazil domů, táta na mě hned spustil sprchu zvědavých otázek. Takový ty klasický typu: Jak bylo? Jací jsou spolužáci? A co učitelé? No odpověděl jsem mu popravdě, že jsem se jen zkoušel rozkoukat a postřehnout vše důležité. Takže jsem toho vlastně ani moc nevěděl. Nakonec mě táta nechal a já mohl vyrazit za Scottem.

...

Dnes jsme se pro změnu sešli u Lydie doma. Paní Martinová mě přivítala s úsměvem a zavedla mě do Lydiina pokoje, kde už na mě čekali ostatní. Opět i s Derekem a jeho ultra otráveným výrazem. „Čau." Brouknul jsem při příchodu do místnosti.

„Ahoj Stilesi, tak jak si se měl?" Zeptala se mě Lydia nadšeně.

„Šlo to." Odpověděl jsem.

„To to bylo až tak zlé?" Zeptala se opět Lydia, ale teď s jemným soustrastným hlasem.

„Ne, jen to bylo zvláštní." Pokrčil jsem rameny a přejel očima zbytek osazenstva. Malia se tvářila podobně jako Lydia, něco ve smyslu „Ty náš malej chudáčku. Nic si z toho nedělej, potom dostaneš čokoládu, broučku.". Ty dvě mě považovaly za součást jejich holčičího světa a párkrát už jsem slyšel i něco, co žádný jiný kluk ne. Popravdě Scott s Derekem vždy poznali, když mají holky svý dny díky svému čichu, já ho nepotřeboval, ony mi to vždycky řekly sami místo pozdravu. Scott se stále tvářil provinile a mě ho bylo líto. Věděl jsem, že si to vyčítá a tak jsem rozhodně nechtěl svou novou školu moc rozebírat. No a pak pohled na Dereka, mě zase vyděsil. Ten jeho propalující pohled mě děsil od prvního dne. Právě teď mi jeho pohled říkal něco jako: „Tak už se vykecej, ať můžu jít domů." Věř mi Dereku, taky bych byl radši, kdybys byl doma a nesnažil se mě zabít pohledem jako v tom filmu Muži co zírají na kozy. „A co vy, zjistili jste, o co včera šlo tomu vlkodlakovi?" Pokusil jsem se změnit téma.

„Víme jen to, že se snažili dostat do Derekova trezoru. Ovšem co v něm chtěl najít, zatím nevíme." Odpoví mi Scott.

„A ty nemáš tušení, po čem by mohl pátrat?" Zeptal jsem se Dereka.

„Kdybych to věděl tak bych vám to snad už dávno řekl." Vyjel Derek naštvaně.

„Dereku." Okřikla ho Malia.

„Promiň, jen jsem z toho nesvůj. Po Beacon Hills se toulá nějaký vlkodlak nebo vlkodlaci, co vědí o mém trezoru, ale já netuším, co v něm hledají." Řekne naštvaně.

„A má v tom trezoru ještě něco schované i Peter?" Pokusím se znovu zeptat, ale tentokrát trochu opatrně.

„Nejmíň polovina věcí v tom trezoru je jeho." Procedí Derek mezi zuby. „A to je právě ten problém. Klidně je sem mohl poslat on, když utekl z Eichen Housu ztratili jsme po něm jakoukoli stopu."

„Co kdybychom zavolali Breaden? Ta by nám přece mohla pomoct." Navrhl jsem a poté, co se na mě Derek podíval, jsem toho začal hořce litovat. „No, tak asi ne." Zareagoval jsem na jeho vražedný pohled a pro jistotu se od něj co nejvíce vzdálil.

„Nechci do toho tahat nikoho dalšího. Vyřešíme to sami." Řekl tvrdě Derek. Nikdo z nás netušil proč se vlastně s Breaden rozešel, ale když se vrátil do Beacon Hills byl nabručenější než obvykle.