It's okay, I'm here

Promiň

Přijel jsem ke škole a hned jakmile jsem zaparkoval jsem se rozběhl k Derekově autu. „Ahoj, moc jsi mi chyběl." Zakňučím.

„Byly to sotva dvě hodiny od toho, co jsem od tebe odešel." Pousmál se.

„Ale i tak si mi chyběl."

„Ty mě taky. Nejradši bych tě odvezl někam, kde bychom byli sami jen my dva a na pěkně dlouhou dobu. Třeba tak rok."

„Lezl bych ti za týden na nervy."

„To možná ano, ale kdybych tě chtěl umlčet, už mám i lepší způsob než říct abys mlčel." Zasměje se šibalsky.

„A jak teď mám asi odejít do školy, když říkáš něco takového?"

„Budeš se muset překonat a prostě to vydržet do konce školy."

„Jenže po škole mám trénink lakrosu. Už dlouho jsem tam nebyl, takže teď tam budu muset chodit."

„A sakra, tak to bude mučení i pro mě. Ale pak se stavíme u mě v loftu. Chci si tě užít se vším všudy a ne jen v autě. Chci, abys vedle mě ležel."

„To jsme přece dělali i u mě v pokoji dnes v noci."

„Já vím, ale tam jsme museli být potichu." Ušklíbne se.

„Dobře, dnes zajedeme k tobě." Souhlasím.

„Ale teď už budeš opravdu muset jít do školy." Popožene mě Derek.

„Vážně se mi nechce. A stavíš se zase o obědové pauze? Mohli bychom se zase zašít do toho kumbálu." Skousnu si ret.

„Dnes ne, nechci tě rozptylovat. Uvidíme se až po tvém tréninku. Ale kdyby něco, budu tady." Mrkne na mě. Ještě naposledy se k němu nakloním a políbím ho. Pak s obrovským sebezapřením vyrazím do školy.

...

Celý den ve škole byl nudný a já jen sledoval tikot hodin. A jako vždy, když se ve škole nudíte a těšíte se na konec, ty hodiny jdou prostě šnečím tempem. Vytrvalé zírání na ně taky nepomáhá a ke všemu vás pak vyvolá učitelka k tabuli a vy až tam zjistíte, že už dávno nemáte literaturu, ale fráninu. Popravdě netuším, jak se mi do rozvrhu dostala francouzština pro začátečníky jako volitelný předmět. Mně stačila španělština, jako druhý jazyk. Ale tohle byl nejspíš důsledek mého pozdějšího přechodu na tuhle školu. Učitelka mě nakonec s mávnutím ruky a francouzským brbláním posadila se čtyřkou, i když jediná odpověď, kterou jsem za celé zkoušení měl správně, byl název hlavního města Francie. Naštěstí jsem byl v zemáku vždycky dobrý. Když už byl konečně konec školy, musel jsem ještě absolvovat lakrosový trénink. Moc se mi tam nechtělo, ale táta mi domlouval, abych tam zašel. Přece jen nějaká mimoškolní činnost se mi bude hodit do přihlášky na vysokou. Ovšem moje myšlenky se spíše upínaly k Derekovi, který stále seděl ve svém autě na parkovišti. S nechutí jsem tedy došel do chlapecké šatny, kde mi do nosu udeřil nechutný odér zpoceného oblečení. Vážně jsem se divil Scottovi, že byl vůbec se svým čichem schopný v naší šatně na staré střední přežít déle jak pár vteřin a neudusit se při snaze nedýchat. „Stilesi, na slovíčko." Odchytil mně coache Nolan.

S protočením očí, když byl ke mně coach už zády, jsem tedy zamířil za ním. „Děje se něco?" Zeptám se nevinně. Nechci na sobě dát znát svou otrávenost.

„Stilesi dozvěděl jsem se, že jsi vynechal v minulých týdnech tréninky kvůli celkem vážným zdravotním problémům. Slyšel jsem o tvé nevolnosti i o té rvačce. Chtěl jsem tě jen ujistit, že tvou předchozí indispozici teď budu v dalších týdnech brát v potaz. Tudíž v momentě kdybys už nemohl nebo ti nebylo dobře, přestaň trénovat a jdi si sednout nebo se na chvilku zastav. Kdyby se to stalo v průběhu trénování hry, kdy budete všichni hrát, stačí ukázat znak pro střídání a hned tě někdo ve hře nahradí. Každopádně nezamlčuj své problémy, ať se bude jednat o cokoliv. Nejsem zrovna přeborník v první pomoci a taky jí velmi nerad poskytuju. Totéž platí o volání záchranky, takže si nehraj na hrdinu, a když nebudeš moct, prostě to přiznej." Promlouval mi coach do duše.