It's okay, I'm here

Vyjasnění situace

Derekův pohled

Byl jsem rád, že jsem ze Stilese dostal jména všech těch čtyř grázlů, co mu takhle ublížili. Chtěl jsem si pojistit, že už ho nechají na pokoji. Představa toho, že mu opět ublíží, mě doslova užírala zevnitř. Teď jsem sledoval jeho potlučený obličej, který vypadal tak klidně, když mi spal Stiles v náruči. Ano, ještě před pár týdny mi lezl na nervy, ale nemohl jsem zapírat, že mě nepřitahoval. Jeho dech trochu ztěžkl a zněl trochu bolestivě. Přiložil jsem jemně svou ruku na jeho hrudník a vstřebal jeho bolest. Úlevně vydechl, aniž by se vzbudil a já neodolal a dal mu pusu do vlasů. Instinktivně se ke mně ještě víc přitulil a tím mi vykouzlil lehký úsměv na rtech. Byla to už pěkně dlouhá doba od chvíle, kdy jsem měl v náruči osobu, kterou jsem měl tak rád. Po dlouhé době jsem se opět cítil dobře. Ale když jsem zjistil, že si Stiles kvůli těm čtyř hajzlům začal i sám ubližovat, příšerně mě to bolelo. Vyčítal jsem si, že jsem z něj už tehdy na tý chatě nevytáhl co se děje. Tušil jsem, že se tak neopil jen tak, ale nechal jsem to moc rychle plavat. Kdybych mu už tenkrát víc pomohl nebo si s ním pořádně promluvil, nemusel by si tímhle peklem projít. Měl jsem na sebe vztek. „Dereku proč nespíš?" Šeptl v polospánku.

„Jen se na tebe rád dívám, když spíš." Nelžu, vážně se na něj rád dívám.

„A nepřemýšlíš během toho náhodou o tom, co provedeš těm čtyřem, že ne?" Už má otevřené oči a teď se zpříma kouká do těch mých.

„Možná." Přiznám potichu.

„Neměl jsem ti ty jména vůbec dávat." Povzdechne si.

„Stilesi, udělal si správně. Ti kluci potřebují, aby jim někdo domluvil."

„Jo tvoje pěstě umí dobře komunikovat." Řekne sarkasticky.

„Dostanou jenom to, co si zaslouží. Nikdo nemá právo ti ubližovat." Řeknu tvrdě.

„Už jsem ti říkal, že jsi můj hrdina?" Usměje se na mě.

„Jo, myslím, že ses zmínil. A teď se zase hezky ulož a spi." Nakážu mu a když tak udělá pevně, ale přesto jemně ho obejmu. Netrvá to moc dlouho a už zase klidně spí. Jenže mě se usnout dlouho nedaří, i když se snažím. Mám v hlavě prostě tolik myšlenek, výčitek.

...

Ráno jsem se opět musel schovat před šerifem ve skříni, jelikož bych se už nestihl vyplížit ven. Ovšem dnes jsem tam zapomněl tričko a už jsem neměl možnost se pro něj vrátit. Leželo tam na zemi kousek od Stilesovi postele a šerif už vcházel do jeho pokoje. Ani jsem nedýchal, jak jsem se bál přistižení. Jelikož kdyby mě šerif našel ve skříni svého sedmnáctiletého syna jen ve spodcích, asi by mi moc nevěřil, že jsem s ním nic neměl. Popravdě by mi asi ani nevěřil, že jsme spolu ještě nespali. „Stilesi, musíš ty věci takhle pohazovat po zemi?" Vyčetl mu otec a sebral mé triko ze země. „Počkat, ale tohle není tvoje." Zarazil se šerif. A sakra, poznal to. No tak Stilesi, rychle si něco vymysli.

„Jo, to je Derekovo." Řekne jakoby nic. Vážně Stilesi? Už jsem zase ve fázi, kdybych mu nejradši rozsápal ten jeho slaďoučký citlivý krček. No dobře, od doby co jsme spolu, bych ho spíš chtěl trestat jinak, ale na to bych teď opravdu neměl myslet.

„Derekovo?" Zopakoval šerif.

„Jo, tehdy jak jsme byli na víkend v té chatě, mi už došlo čisté oblečení, tak jsem si od něj půjčil tričko. Ale když jsme se vrátili, zapomněl jsem na něj a včera ho náhodou našel." Vymyslel si Stiles a stále mluvil, jakoby se nic nedělo. Ten kluk vážně umí lhát.

„Měl bys mít k věcem větší respekt, obzvlášť k těm cizím. Až se uzdravíš, půjdeš Derekovi to tričko vrátit a to i velkou omluvou." Řekne jeho otec přísně.