It's okay, I'm here

Sranda?

Doufal jsem, že ta textovka byla jen taková sranda. Vlastně jsem si to na konci dne i namluvil a s tím přesvědčením jsem i usnul. Jenže ráno po probuzení se mi text zprávy opět vybavil. I kdyby to byla jen sranda, ta slova mě ranila. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Nikdy mě nikdo nenazval buznou. I u snídaně jsem byl dost zamyšlený a táta si toho všiml. Nakonec jsem se mu vymluvil, že jsem jen unavený z toho brzkého vstávání a dojíždění. Tím jsem si akorát vysloužil zkrácení večerky o půl hodiny. Že já radši nemlčel. Opět bez nálady jsem nasedl do auta a odjel směrem do nové školy. Netěšil jsem se tam a dnes jsem k tomu měl i dost dobrý důvod.

...

Zaparkoval jsem a vystoupil z auta. Nijak zvlášť jsem se po lidech už od prvního dne nerozhlížel, ale tu a tam jsem se na někoho koukl. Předtím mě vcelku ignorovali nebo mě přejeli pohledem a pokračovali v chůzi. Prostě jako když projdete kolem cizích lidí na ulici. Ovšem dnes to bylo jiné. Většina lidí kolem, kterých jsem prošel, mě přejížděla pohledem, ovšem tentokrát byl delší a jakoby mě zkoumali. Doslova jsem na sobě cítil přilepené pohledy lidí, kteří byli na parkovišti. A jak jsem pokračoval v chůzi dál a dál začal jsem mít doopravdy špatný pocit. Když jsem procházel kolem hloučku takových těch typických královen ročníku a roztleskávaček, nejdřív si něco šeptaly a jejich pohledy směřovaly ke mně. Bylo jasné, že se baví o mně a v hlavě se mi opět objevil text té zprávy. Po tom co si všechny došeptaly, mě přejely rentgenovým pohledem a rozchichotaly se. V hlavě mi začala blikat červená žárovka a houkat stejně jako, když jde loď ke dnu. Obával jsem se toho, že pisatel zprávy dodržel své včerejší výhružky a pravdu o mé orientaci vyvěsil někam na školní web. Jaké bylo mé zděšení, když jsem otevřel skříňku a z ní vyletěl přeložený papír. Zvedl jsem ho a rozevřel. Byla na něm má fotka z ročenky z jednoho lakrosového zápasu. Neměl jsem tu fotku rád nikdy, jelikož jsem na ní byl celý zadýchaný a zarudlý a opíral jsem se o kolena, takže jsem byl ohnutý. No a zrovna tuhle fotku si vzal do parády neznámý pisatel zprávy a díky photoshopu za mnou stál nahý chlap nejspíš z nějakýho porna a celý tenhle výjev tak vypadal, jakoby jsme spolu měli sex. Už to bylo dost ponižující. Pak jsem si přečetl nápis nad obrázkem. „Vypadá to, že si to tak užívá, že bude mít natrženou prdel. Podělaná buzna." Přejel mi mráz po zádech. Dole pod obrázkem byl ještě připsán vzkaz. „Tohle dostali všichni dnes ráno do skříňky. Být tebou se bojím stát k lidem zády. Varoval jsem tě, že tady nemáme buzny rádi. Užij si zbytek dne, ty uchýle." Tak jo, tohle mě doopravdy zasáhlo. Dostal jsem strach a do očí se začaly prodírat slzy. Rychle jsem popadl potřebné učebnice a zmizel na záchod. Zavřel jsem se do kabinky a snažil se uklidnit. „Nedovol jim tě srazit na kolena. Nic se neděje. Je to jen nechutná sranda. Teď prostě půjdeš do třídy a budeš předstírat, že je ti to jedno." Šeptal jsem si téměř neslyšně pro sebe. Párkrát jsem se ještě zhluboka nadechl a pak vyšel z kabinky. Naštěstí tam nikdo nebyl a tak jsem si ještě opláchl obličej vodou. Následně jsem vyrazil do třídy. Jen co jsem vešel, opět na mě spadly všechny pohledy. Jen Leslie, kterou jsem poznal včera při obědě, se na mě mile usmála. Letmo jsem se na ní usmál taky a šel si sednout na volné místo. Znovu jsem si v duchu zopakoval, že si to nesmím tolik brát. Beztak to je jen blbá sranda, která nebude mít dlouhého trvání. Možná je to jen jakýsi zasvěcovací rituál pro nově příchozí. Prostě takový kanadský žertík.

...

Zbytek dne jsem se snažil pohledy, šepot a chichotání směřující na mou osobu, ignorovat. Snažil jsem se tvářit, jakože jsem nad věcí. Ale nebyl jsem. Celá tahle událost mě dost rozhodila, a když jsem dorazil domů, jen jsem se zavřel v pokoji. I když mi volal Scott, abych se s ním a ostatními sešel, odmítl jsem s tím, že musím pracovat na nějakém referátu. Dnes jsem neměl na žádnou společnost náladu. A co, zítra odpoledne s nimi stejně pojedu na chatu Lydiina otce. Pro jednou to zvládnou i beze mě.