Povídky

Paralyzována

Temné mraky pomalu, ale jistě začaly schovávat zářivou lunu měsíce, která nám osvětlovala cestu potemnělém městě. Městě, které bylo plné podvodníků, zlodějů a sobeckých lidí. Kdo chtěl přežít, musel krást a zabíjet. Kriminalita každým rokem vzrostla o třetinu. Ptáte se, jak v tomto městě mohu žít? Jednoduše, protože nemám příslušné prostředky na to, abych se odstěhovala.
,,Poběž!" křikl na mě můj komplic s plátěným pytlem na zádech. Dlouhými kroky se plížil tmavou uličkou. Byli jsme tu jen my dva. I když město žilo spíše nočním životem oslav nebo plánováním vražd, dnes bylo podivné ticho. ,,Počkej, já už nemůžu!" vykřikla jsem zadýchaně a zpomalila jsem, až jsem úplně zastavila. Vyhrnula jsem si kalhoty a podívala se na svou zraněnou nohu. Krev se valila rychlým proudem. Stékala z kolene dolů, na holeň až k mému bosému chodidlu. Z košile jsem si utrhla cíp látky a snažila jsem se koleno zavázat. Sykla jsem bolestí. V tu chvíli ke mě přiběhl Alex. Jeho modré oči zářily strachem. Klekl si a položil pytel s jídlem, které jsme před několika minutami ukradli ze zdejšího stánku.
,,Ukaž." šeptl a vzal mi z ruky kus košile. Zavázal mi zakrvácenou nohu a postavil se. ,,Nevypadá to dobře, Catherine." Zavrtěl hlavou. ,,Musíme to vzít zkratkou, pojď!"
,,Jakou zkratkou, Alexi?" vyjekla jsem a rozeběhla se. Vzal mě za ruku a přidal. Na bolest jsem se snažila nemyslet. Jde nám o život. Honí nás strážci, kteří mají povolení zabíjet zloděje, jakými jsme právě my. ,,Co chceš dělat?"
,,Musíme tam," odmlčel se a ukázal prstem na jeden z domů. ,,Tam nahoru a skočit. Ukrýt se na střeše je to nejlepší, co bychom mohli udělat, ale" dýchal zrychleně a trošku zpomalil běh. ,,Ale?" vyzvala jsem ho k řeči. Měla jsem výhled na jeho svalnatá záda a ruce. Blond vlasy vlály a pot mu stékal po čele. Neutrální výraz stále zůstával. Neusmíval se. ,,Budeš to muset vylézt." hlesl.
,,Cože? Alexi!" vykřikla jsem.
,,Pššt, uslyší nás a poběží sem. Zastřelí nás." překryl mi pusu jeho rukou, na které byla cítit hlína a má krev smíchána s jeho potem. ,,Teď mě poslouchej. Polezeš jako první." řekl rozhodnutě, když jsme stáli u jednoho z domů. ,,Po čem mám lézt?" promluvila jsem. Nezajímalo mě, že jeho ruka stále překrývá mé rty. ,,Po tom hromosvodu. Je dost pevný. Unese nás oba. Aspoň v to doufám,"
Kývla jsem. Špinavou košili jsem si zastrčila do kožených, trošku děravých kalhot a zhluboka se nadechla. Byla jsem připravena, překonat svůj strach z výšek.
,,Máš strach?" položil mi otázku. Sklopila jsem hlavu.
,,Já-" nevěděla jsem, zda to přiznat nebo ne. ,,Já cítím, že ano. Ale co když opět zpanikařím? Co když budu mít závrať a opět spadnu? Umřu."
,,Neumřeš." snažil se mě uklidnit. ,,Ano? Jsem tady já. Nemáš se čeho bát. Tak lez,"
,,Když já nevím, jestli to dám s tím prostřeleným kolenem." oznámila jsem.
,,Vylezeš tam a ukážeš, že Catherine Savior je ta nejlepší zlodějka. Samozřejmě spolu s Alexem Woodley." zasmál se hlasitě. Musela jsem se také zasmát. Stál jako bojovník a mluvil jako šašek. Najednou se ozvali hlasy vojáků a dupot. 
,,Už lez! Dělej Catherine!" křikl. Otočila jsem se a pravou rukou jsem se chytla hromosvodu, který byl pevně přimontován je zdi. Pomocí levé nohy jsem začala šplhat. Sekla jsem se. Nešlo to. I tak jsem bojovala dál, protože mě nutil zvuk, kterého jsem se obávala ze všech nejvíce. Byla jsem skoro za polovinou a musela si odpočinout. 
,,Tamhle jsou!" vykřikl kdosi. Na odpočinek nebyl čas. Lezla jsem dál. Pode mnou byl udýchaný Alex. Přidržoval mě jednou rukou za hýždě a tak se mi lezlo o něco lépe. Ozvaly se střelné rány, ale to už jsem byla jednou nohou nohou na střeše. Vyhoupla jsem se a podala ruku Alexovi. ,,Chytni se!" křikla jsem. Podal mi ruku. 
Ozvala se další střelná rána. Alex zasténal. ,,Zasáhli mě, běž!" šeptl. 
,,Bez tebe nikam nejdu, Alexi!" 
,,Catherine, vezmi si ten pytel a běž! Já se o sebe postarám!" rozhlédla jsem se. Ležela jsem na střeše jednoho z nejvyšších domů. Měla jsem rozhled na celé město. Zaplavila mě panika a strach. Byla jsem jako paralyzována. Pak jsem ale zavrtěla hlavou a nepustila Alexovi ruku. 
,,Vytáhnu tě, bez tebe nikam nejdu." začala jsem ho vytahovat. Už byl skoro na střeše, když v tom se ozval další výpal. 
Položila jsem ho na záda. Byl na střeše, se mnou. Byl v bezpečí. Podívala jsem se na jeho rány. Krev pomalu, ale jistě začala barvit šedou střechu na rubínovou červenou. Jeho oči začaly být jako bez života. 
,,Neopouštěj mě, Alexi" šeptla jsem a začala mu zavazovat rány. 
,,Neopouštím tě, budu vždy s tebou. Postarej se o sebe, ano? O mě se nestarej." šptl a poté zavřel oči. Cítila jsem, jak mé srdce začalo pukat na miliardu kousíčků. Mé slzy se vyvalily ven. ,,Alexi!" vykřikla jsem do tmy. Byla to ta nejhorší noc v mém životě...

Příběh věnovaný mému spoluhráčovi. Díky za téma.