Povídky

Přátelství

,,Lizie?" Zaslechla jsem své jméno. Vyšla jsem ze svého pokoje a seběhla schody. ,,Ano mami?" Řekla jsem, když jsem vešla do obývacího pokoje. ,,Posaď se." Hlesla. Udělala jsem, jak nakázala. Nastala divná a mě nepříjemná atmosféra. ,,Lizie, vím jak to tu miluješ a-" 

,,Mami, to se zase budeme stěhovat?" Vykřikla jsem, aniž bych ji nechala domluvit. ,,Lizie, já za to nemohu." Posadila se naproti mě do křesla. ,,Mami a kdo za to může?" Optala jsem se, i když jsem věděla odpověď.. ,,Šéf mi nabídl vyšší plat a tak jsem to vzala." Hlesla. ,,Jako fakt? To už tenhle svět nedělá nic jiného, než se snaží mít půl milionu měsíčně? Mami já jsem tady šťastná! Mám Timmyho, super školu... Chci tu zůstat!" Vykřikla jsem. ,,Mě je jedno co chceš. Pořád ti je šestnáct a budeš dělat, co já řeknu do své plnoletosti!" Vykřikla. To se mě dotklo. 

Vstala jsem a zamířila k botníku, kde jsem si vzala boty a nazula si je. ,,Co myslíš, že děláš?" Vykřikla máma. ,,Jdu pryč." Odpověděla jsem drze a vzala si do ruky sluneční brýle a bouchla dveřmi. Bylo léto, červenec se blížil a děcka se těšily na prázdniny. Sešla jsem schody z verandy a nasadila si brýle. Slunce zářilo, bylo letní odpoledne. Nevadilo mi, že bylo vedro. I tak jsem na sobě měla černé džíny s bílým tričkem. Porozhlédla jsem se.  Všichni si v parku klidně užívali slunce. Podívala jsem se na mobil a s povzdechnutím jsem zjistila, že jsou teprve tři hodiny. Timmy se vrátí domů z tréninku ve čtyři. Pomalu jsem se vydala k jeho domu, kde bydlel. 

Bydlel pár ulic ode mě v malém domku na konci města. Za jeho zahradou začínal les, v kterém jsme často trávili čas. Žiju tu dva roky a nepamatuji si, že by jsme se nějak s Timmym pohádali. Pamatuji si, jak začalo naše přátelství...

Flashback o dva roky - Pohled Lizie

Timmy Parker vám poslal žádost o přátelství. 

*Přijali jste žádost o přátelství*

Timmy: Ahoj :))

Lizie: Ahoj, my se známe? 

Timmy: Ne, ale můžeme. 

Lizie: Aha? A jak jsi mě našel? 

Timmy: Normálně.

Lizie: Aha...

Timmy: Tak promiň, že jsem napsal. Už nebudu rušit. :)

Lizie: Nemám nic proti tomu, že jsi napsal. Stejně nemám co dělat ;)

Timmy: Ty jsi tu nová, že? 

Lizie: Jak to víš? 

Timmy: Chodíme do stejné třídy.

Lizie: Ty jsi ten hnědovlasý, co mě srazil k zemi na chodbě, když jsem šla na oběd? O.o

Timmy: No.. To jsem já. Chtěl jsem se ti omluvit, ale když už není škola.. Nemám jak, protože nevím, kde bydlíš. 

Lizie: U knihovny v pět. Můžeš mi to nahradit ;) 

Timmy: Budu tam. 

Současnost

Když nad tím tak teď přemýšlím.. Kdyby mě tehdy nesrazil k zemi tak, že mi zlomil ruku, nikdy bych neměla nejlepšího kamaráda. 

Sedla jsem si na mramorové schody jeho domu, které byly ohřáty od letního slunce a pozorovala trávu s květinami pohybujíc se v rytmu větru. ,,Liz?" Zaslechla jsem. ,,Timmy!" Rozběhla jsem se proti němu a objala ho v pase. ,,Co tu děláš?" Optal se a shodil hnědou tašku z ramene na zem, z níž se vykutálel kopací červený míč. ,,Máma se chce zase stěhovat. Daleko odsud a já nechci.. Nechci tě opustit." Vše jsem řekla do jeho hrudi, protože byl o tolik vyšší jak já. ,,Lizie, uklidni se. Pojď se mnou, dobře?" Vzal mě za ruku. Kývla jsem. 

,,Takže se už neuvidíme?" Řekl zklamaný, když jsem mu vše pověděla. ,,Ne." Sedla jsem si na postel a hleděla na své nohy. Vedle mě se postel prohnula. Vzhlédla jsem Timmyho, jak mi podává jedno sluchátko. Druhé měl v uchu a v druhé ruce držel mobil.  ,,Co to?" Šeptla jsem. ,,Naše oblíbená činnost, i to už si nepamatuješ?" Usmál se. ,,Jo, pamatuji." 

Spolu jsme si lehli každý na jednu polovinu postele a vnímali slova písničky... Byl to poslední den, kdy jsem Timmyho uviděla. A když říkám, že byl ten poslední... Byl ten poslední... Už nikdy jsme se neviděli... 

Ahojte :33 
Tuhle část tu mám strašně dlouho a ani nevím, proč jsem ji nezveřejnila... Chápete to? :DDD Tak snad se líbí :)))

-Fallen