Někdo klepe na dveře. Nemůžu a taky nechci otevřít. Otravné klesání pokračuje pořád dál, když v tom slyším důvěrně známé otočení klíče v zámku domovních dveří. Kdo by to mohl být nikomu jsem klíče nedávala. Nebo snad ano ? Ne. Nebo alespoň si na to nepamatuji. Ovšem teď si nepamatuji na více věcí. Má paměť je jako síto, propustí ven všechno co mi v daný okamžik přijde nedůležité, což je pro teď vlastně všechno.
Slyším lehké kroky.
„Pane Bože, Taylor!!“
ČTEŠ
Začalo to propiskou ✔
Short StoryLáska na první pohled ? Nesmysl. "Každá holka přece sní o rytíři na bílém koni, ne ?" " Jenže tohle není pohádka. A já nejsem princezna." 13.9. 2017 #58 v kategorii 28.5. 2017 #16 v kategorii 4.8. 2017 #14 v kategorii /short story/ moje první :) S...
