Dělalo mi hrozný problém otevřít oči. Jako by mi je někdo tlačil zpět do hlavy. Bylo mi příšerně. Slyšela jsem vedle sebe dva hlasy, ale ani jeden jsem nepoznávala. Nevím kdo to je ani nevím kdo jsem já. Kéž bych mohla od sebe odlepit oči a podívat se. Třeba bych je poznala. Jediné co vím, že jeden hlas patří klukovy a druhý dítěti. Možná je to moje dítě, ale doopravdy to nevím. Možná je ten kluk můj přítel a máme spolu dítě. Když mi do očí zasvítilo světlo a někdo mi je otevřel už zůstaly otevřené. Koukala jsem na dvě osoby u mé postele a najednou je poznala. Byl to můj manžel Alex a můj syn Alex junior. Usmála jsem se na ně. Alex si hned oddychnul a políbil mě na čelo. Něco mi tady, ale pořád nesedělo. Jako bych o něčem nevěděla nebo tak. "Neboj naše miminko je v pořádku." Miminko? Jsem těhotná? "Nebojte to je jen chvilková zmatenost. Dejte jí pár minut a bude zase vše jako dřív." Řekl doktor Alexovi. "Pojď zajedeme si na oběd, prcek už má jistě hlad." Alex junior začal kývat hlavou a vyběhl z mého pokoje.
V nemocniční restauraci jsem si postupně začínala vzpomínat na všechno. Byly jsme na dovolené, ze které jsem se vrátila těhotná. Pak jsem hodně moc zvracela až jsem z toho asi nějak omdlela a skončila tady. Prcek prý měl hroznou starost o to jestli budu v pořádku i já a miminko. Tak moc se těší na sourozence. Taková škoda, že já nikdy sourozence neměla. "Maminko už nikdy nebudeš nemocná, že ne?" Zeptal se mě malý Alex se strachem v očích. "Ne zlatíčko, pokusím se o to." Alex se na mě lehce usmál a zase se dal do jezení obrovského donutu, který mu jeho otec koupil. Byl pomalu větší než on sám.
Druhý den ráno mě pustili domů. Alex si vzal na týden volno aby mě mohl hlídat. Ne on nemohl zavolat mým rodičům nebo jeho matce aby mě hlídali. On to musí dělat sám. Stejně se mnou, ale nebyl celou dobu. Když ráno vezl Alexe do školky tak jsem tu byla půl hodiny sama. Co kdyby se mi něco stalo? No stejně nechápu proč tak šílí. Jednou se mi prostě udělalo slabo a nějak jsem omdlela no. Nebylo to žádné drama, které by vyžadovala mimořádnou péči. Občas mě už s tou péčí docela štve. Sakra vždyť nejsem nemohoucí. První těhotenství jsem také zvládla docela sama. Jo občas mi pomohl nebo tak, ale do asi šestého měsíce jsem na to byla sama. Ani neví kolikrát se mi při těhotenství s Alexem stalo něco špatného. Vždyť on ani neví, že jsem si v zimě na náledí po prohlídce málem zlomila nohu. Všechno jsem zvládla sama a on o tom nic nevěděl. Možná to také bylo tím, že tehdy o mě nejevil zájem. Možná mu v té době bylo jedno co se mnou bude. Vždyť jsem ho jednou s Davidem slyšela. To si moc dobře pamatuju.
*Flashback*
Dostala jsem žízeň, tak jsem se vydala do kuchyně a zaslechla kousek rozhovoru mezi Alexem a Davidem. "Ale prosim tě, na ní mi nezáleží. Jde mi jen o prcka. Dostanu ho já, protože ona nebude mít, jak se o něj postarat." Zasmál se Alex a já nechápala co tím myslí. "Takže co budeš dělat?" Zeptal se ho David. "Po porodu, už tu prostě nebude. Je mi jedno kam půjde, ale tady nebude." Cítila jsem jak mi po tváři stekla první slza a za nimi tekly další a další. "Takže jí chceš vykoupnout na ulici?" Zasmál se David. "Přesně to chci." Teď už se smáli oba. Vykopnoit na ulici. No jasně. Doběhla jsem do svého pokoje a naházela do tašky nejpotřebnější věci. Napsala jsem Rox, jestli bych u ní mohla pár dní přespat. Samozřejmě, že jí to nevadí, ale zaptal jsem se musela. Vzala jsem z postele tašku a bundu a vydala se dolů. Obula jsem se a co nejtišeji odešla z barákum vím, že kdybych bouchla dveřma, tak to upoutá jejich pozornost a přesně to nechci.
*end flashback*
Tehdy mi to bylo úplně jasné. Tehdy mě to spíše zklamalo než bolelo. Ale až teď si uvědomujz, že jsem pro mě lepší když se o mě stará i když je to přeci jen někdy moc. Jsem ráda, že nakonec mi zůstal jak malý Alex tak velký Alex. Nemůžu se cíti šťastněji.
Názor? Snad se líbí
Love you
-Lucy
