The Horse Whisperer (FF-Zayn Malik)

The Horse Whisperer - 1. díl

Ráno jsem se probudila za pomoci budíku v 6.40. Byla až překvapivé, že se mi v novém domě, pokoji i posteli spalo výborně. Pomohla jsem připravit děti do školky, kde jsou od 8.00 až do 18.00. Když odjeli, podle pokynů jsem s Alenou šla ke koním, aby mi ukázala, jak to tady funguje.

Zrovna jsme dávaly seno do sítěk, když u brány zatroubila velká dodávka a Alena šla bránu otevřít. Zaparkovala před stodolou a vystoupili dva muži. Jedem starší a plešatý a druhý... Málem jsem omdlela. Byl nádherný. Tmavá pleť, ostré lícní kosti, plné rty a uhrančivé oči. Jeho vlasy byly dokonale upraveny až jsem se divila. Všimla jsem si, že přivezli nové seno. Jeho svaly se dokonale napínaly a ukazovaly, jak jsou vypracovány při každém pohybu. Balík sena dopravili do stodoly. Plešounek se bavil s Alenou a pochopila jsem, že se domlouvají, kdy opět přijede se senem a platila mu. Já jsem očima vyhledala chlapce, vlastně spíše muže, který k mému překvapení měl oči pro mě. Ovšem jeho pohled nebyl vlídný. Byl tvrdý, zamyšlený, nevím, raději jsem se dál nekoukala a nechala ho, aby nastoupili do auta a odjeli.

"Bydlím tady pět let. Mark mi vozí se Zaynem seno už dva roky a ještě nikdy jsem ho neslyšela promluvit. Je zvláštní. Drž se od něj dál," řekla a odešla ze stodoly. Já jsem opět začala plnit síťky, ale v hlavě jsem měla uhrančivé oči s tvrdým výrazem. Bylo mi jasné, že ho nevidím naposledy, ale to mi nevadilo.

Uběhlo několik týdnů a já vše měla v malíčku. Měla jsem tím pádem i více času, protože mi dělání povinností netrvalo tak dlouho. Byl krásný slunný den a já se rozhodla, že vezmu Miu na pořádnou projížďku. Oblékla jsem se a připravila na cestu i Miu. Vyjely jsme.

Klusem jsme projížděly lesy, louky a pole. Byla jsem ve střehu, abychom e nikde neztratily. Najednou se ozval výstřel a Mia sebou škubla. Postavila se na zadní nohy, čímž mě nepřipravenou shodila a já dopadla na záda. Bolest jsem plně ignorovala a utíkala za Miou, která rychle utíkala pryč.

"Mio, vrať se," křičela jsem. Bože, co si počnu? Vždyť není moje. Zabijou mě! Honilo se mi hlavou a já zakopla. Když jsem se chtěla zvednout, uviděla jsem před sebou vrčícího rotvajlera. Paráda. Ovšem nejhorší bylo, že když jsem se chtěla zvednou, začal vrčet ještě víc. Skvěle! Zůstala jsem tedy ležet a čekala až přijde někdo, komu ten pes patří.

"Gorgo k noze!" uslyšela jsem andělský hlas a najednou pes zmizel. Zvedla jsem hlavu a uviděla Gorga, jak jsem se dozvěděla, stát vedle Zayna. Rychle jsem vstala a oprášila se.

"Neměla bys jezdit na koni když to neumíš," řekl výsměšně. Já jen němě otevřela pusu ve snaze něco říct.

"Raději by ses měla vrátit do stodoly k senu," mrkl na mě a já se zamračila.

"Pff," odfrkla jsem si a beze slova šla Miu hledat. Hledala jsem ji snad tři hodiny a bylo na čase se vrátit domů. Zabijou mě. Teď je to v pohodě, protože tam nejsem já a ani Mia, budou si myslet, že jsme na projížďce, ale já se vrátím sama.

Se sklopenou hlavou jsem šla pomalu k našemu domu a k stájím, před kterou stála Alena.

"Kdes byla?" zeptala se mě s úsměvem.

"Já..." nevěděla jsem, co říct.

"To je jedno, dej jím najíst a máš volno," řekla a odešla. Co? Rozběhla jsem se ke stájím a viděla, že Mia je na svém místě. Kdo to byl? Zayn! Došlo mi. Musím mu poděkovat. Ale jak?

Celou noc jsem přemýšlela, jak mu poděkovat. Napadlo mě upéct mu koláč. Možná to je trapné, ale nic jiného mě nenapadlo. Další den jsem byla sama doma. Postarala jsem se o psy a koně a pak se vydala upéct jablečný koláč. Ten mají rádi všichni. Upekla jsem ho a pomalu se vydala k jeho domu. Kde bydlí mi řekl Rob.

Stála jsem před jeho dveřmi a odhodlávala se zaklepat.

"Co tady děláš?" uslyšela jsem krásný, ale přitom podrážděný hlas. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k němu.

"Přišla jsem ti poděkovat. Za Miu,"  pousmála jsem se a sešla schody z verandy a postavila se na proti němu, ale do bezpečné vzdálenosti. Mlčel a sledoval mě.

"Děkuju ti a tady jsem ti něco přinesla," pousmála jsem se a podala mu koláč. Vzal si ho a než jsem se nadála. Vyklopil ho před svého psa na zem. Já jsem otevřela pusu a sledovala to.

"Našel ji Gorgo, takže díky patří jemu," řekla klidně. Sevřela jsem pěsti, které jsem měla podél těla a naštvaně odcházela.

"Lucy," křikl za mnou. To, že znal moje jméno, mi v tu chvíli nedošlo, jen jsem se na něj otočila.

"Talíř," usmál se a natáhl talíř ke mně.

"Udav se jím," vyštěkla jsem a rozběhla se domů. Byla jsem vytočená. Ještě nikdy mě nikdo tak nevytočil. Večer jsem šla dát nažrat koním a ve stáji, u Miiných dveřích, ležel na zemi čistý talíř, přes který ležela rudá růže.

Byla jsem zmatená. Hodně zmatená...

Prosím o jakoukoli kritiku. Je to momentální nápad a byla bych ráda, kdybyste mi napsali, jestli má smysl se dále snažit. Děkuji