Zůstaň s přáteli, válečníku...

Kocour bez ocasu

Jinovatka líně zívla a unaveně zamžourala do slunečních paprsků, jejichž ranní světlo pomalu ozařovalo louku Větrného klanu. Bylo chladno, na stéblech trávy se leskly kapičky rosy, které však pomalu mizely po proudu silného větru. 
Třpytka stále spala, což Jinovatce kapku komplikovalo situaci. Chtěla se podívat po kořisti, ale nechtěla tu nechávat mladou učednici samotnou. Stačilo, že si nedokázala poradit s ostatními učedníky svého klanu...nedalo se ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jí našel někdo z větrných válečníků. 
Zavětřila a do čumáčku jí udeřil známý pach. 
"Vy už jste vzhůru?"
Dešťovka se vynořila z vysoké trávy jako duch a ohlédla se, jestli ji někdo nesleduje. Potom položila k tlapkám stínové válečnice mladého králíka. 
"Jen já," odpověděla Jinovatka a šťouchla čumáčkem do Třpytky. "Třpytko, vstávej, jídlo přišlo."
"Doufám, žes myslela toho ušáka," zavrněla pobaveně rezavá kočka a sedla si k nim. "I když na mně byste si beztak moc nepochutnaly." 
"Páni...děkujeme!" mňoukla vděčně léčitelská učednice, prolezla kolem své válečnické kamarádky a hladově se do ulovené kořisti zakousla. 
"Dobrou chuť," zamručela s úsměvem Jinovatka a obrátila svůj pohled na větrnou kočku, která se pustila do čistícího rituálu. "Jak dlouho to můžeme být?"
"Moc dlouho ne, maximálně do dnešního večera, pokud budete mít štěstí a nenarazí na vás naše hlídka," mňoukla Dešťovka a zastříhala ušima. "Proto bychom měly zmizet co nejdřív."
"Bychom?" Stínová kočka naklonila hlavu na stranu a přeměřila druhou válečnici pohledem. "Jak to myslíš 'bychom'?"
"Pokud vím, utekly jste od svých klanů a já...tady taky nejsem zrovna spokojená..." zasyčela Dešťovka a trochu pohrdavě se podívala za sebe. "Není tu žádná svoboda, prostě tu MUSÍM být, protože jsem se tu narodila. Pořád jen myslet na klan, dělat všechno pro klan...i když třeba všechny v tom klanu nesnášíš..."
"Takže půjdeš s námi?" vzhlédla Třpytka od svého jídla. 
"Asi ano, pokud to Jinovatce nebude vadit..."
"Jen pokud nebudeš přidělávat problémy." Zmíněná kočka stáhla uši dozadu, ale v jejích očích bylo vidět, že je za další spojenkyni ráda. Bylo hezké vědět, že na všechno nebude jen ona se Třpytkou. 

Náhle je do čumáčků udeřil pach, který nevěstil nic dobrého. 
"Dešťovko?" ozval se hlas, který podle všeho patřil někomu z místních kocourů. "Co tam děláš? Už máš být s kořistí dávno zpátky!"
"Přinesla jsem jí do tábora tohle ráno, už si jí musel někdo vzít!" zavolala válečnice na neznámého a šeptem dodala. "Schovejte se...nebo padejte."
"Nic jsi nepřinesla, hlídka nikoho neviděla!" Pach se přiblížil, hlas zesílil. "O co tady jde?!"
"Cítím další kočky," ozval se slabě další hlas, zjevně se snažící nebýt slyšen. "Jsou tu vetřelci, Pajdo. Musíme jednat."
"Dobře. Vyrazíme, až řeknu 'teď'..."
Dále už dvě kamarádky na nic nečekaly. Jinovatka popadla králíka, Třpytka se postavila na všechny čtyři a obě pelášily skrze vysokou trávu pryč, s Dešťovkou v patách. Jí už ale na zadní tlapky dýchala hlídka Větrného klanu. 

"Musíme na sever, tam se nesetkáme se stínovými!" dostala ze sebe za běhu kočka se světlými pruhy, které už došlo, že jí králík ztěžuje běh. 
"Ale východ je nejblíž!" zaprotestovala Dešťovka a předběhla ji. "Možná, když to střihnem přes jejich území, můžeme..!"
"Ne! Hned by nás zabili, hlídka je tam pořád! Musíme..!"
"AAAAAAH!" přerušilo je náhle léčitelčino ječení a mladá kočička zmizela někde v trávě. Podle všeho proti své vůli. 
"Třpytko!" vyjekly obě kočky a okamžitě zahnuly směrem, kde její hlas zaslechly naposledy. "Třpytko, kde jsi?!!"
Žádné odpovědi se jim však nedostávalo...jenom spatřily velký mohutný stín, který se mihl směrem k severovýchodu. 

"Rozdělíme se!" rozhodla rezavá kočka a automaticky se od Jinovatky oddělila. 
Zatímco běžela, pokusila se zavětřit pach učednice nebo té neznámé kočky, ale to jí dost ztěžovalo pravidelné dýchání. Jediné, co ji trochu uklidnilo, byli vzdalující se pronásledovatelé z jejího vlastního klanu. 
Pak neznámou kočku znovu ucítila. Byl to kocour, ale jeho pach...se dal přirovnat hned k několika klanům. Zaváněl Hromovým i Stínovým...dokonce i kapkou Říčního. Nebo to snad byla právě Třpytka, kterou unesl?
"Vylez!" křikla bojovně, odhodlaná novou spojenkyni zachránit. "Ukaž se!"
Její křik musel kocoura zmást, protože začal kličkovat. Zjevně zpanikařil, když zjistil, že je mu větrná kočka v patách. A přesně to Dešťovka chtěla. 
Na území Stínového klanu zavítala už mnohokrát...a právě tady bylo místo, které se hodila na její styl útoku. 
Kousek před sebou spatřila veliký kámen...možná spíš skalku, jejíž vrchol stoupal šikmo do výšky. Odrazila se od země, dalekým skokem přistála na úpatí, sprintem vyběhla nahoru a na samém vrcholku se znovu odrazila. 
Náhle, jako by se všechen čas zpomalil. Pod sebou spatřila mohutnějšího tmavě šedého kocoura. Na zádech měl bílý pruh, po bocích tmavší pruhy a uši měl hodně potrhané. V tlamičce držel za kůži na krku Třpytku. Kromě zděšení byla v pořádku. 

"NNNGGAAAAH!!!"
Ještě spatřila, jak se kocour otočil, předtím, než mu dopadla na hřbet. Vyjekl, pustil učednici a pokusil se ze sebe rezavou kočku shodit. To se mu ale nedařilo. 
"Slez ze mě!" zařval a pokusil se převrátit na bok, ale Dešťovka mezitím vyskočila a počkala, až on dopadne bokem na zem. Jakmile se tak stalo, dopadla na něj a zaryla mu drápy do jeho temných pruhů.
"Aaaaah!" vykřikl a chňapl po ní tesáky. "Co to sakra vyvádíš?!"
"To máš za to, žes unesl Třpytku, ty jedna stínová potvoro!"
"Blbost! Já se jí snažil zachránit!" Začal mávat tlapami jak divý, snažící se dostat z pod její váhy. Sice nebyla těžká, ale sílu měla velkou. "To mám za to, když se snažím myslet na ostatní!"
"A proč bych ti měla věřit? Proč bys to navíc dělal?!" zasyčela na něj větrná válečnice a otočila uši k mladé kočičce. "Jsi v pořádku?"
"Jo..." Třpytka zatřepala hlavou a zvedla se ze země. "...ale..." Rozhlédla se okolo a pak se znovu podívala na dva válečníky. "...kde je Jinovatka?"