Zůstaň s přáteli, válečníku...

Zrak

"Tak...jsme tady." Dvounožci se zastavili u Hromové stezky, kde na ně poslušně čekala obrovská tmavě modrá obluda. Užuž to vypadalo, že s její pomocí vyrazí zpět do toho kluzkého mrazivého území, ale najednou ten nejstarší z nich vytáhl z kapsy podivnou lesklou věc. 
"K čemu to máš?" zeptal se ten s vystřelovací sítí. "Už jsme ho chytili, proč to teď vytahuješ?"
Mrazivec vytřeštil oči. Tu věc poznával moc dobře.
"Jako byste nevěděli, že tenhle exemplář je silnější než ty zbylé." Na lesklou průhlednou věc napojil stříbřitou jehlu, která vypadala jako tenký rovný dráp. "Dokonce nám i utekl z laborky...nedivil bych se, kdyby se mu nějak povedlo otevřít klec a vyskočit z auta." Průhlednou věc naplnil podivnou modravou tekutinou. 
'Ne...' proběhlo válečníkovi hlavou a začal se v sevření druhého dvounožce svíjet. 'Ne, ne...znova ne! Pusťte mě..!' Začal zoufale mňoukat. 
"Ujistíme se, že se to znovu nestane."
Napřáhl ruku a chytil kocoura za srst na hrudi. Potom mu tu podivnou věc vrazil do zad. 

"AAAAAAAAH!" Bílému kocourovi s černošedými fleky projela tělem šílená bolest, následovaná odporným tlačením v místě bodnutí. V hlavě ucítil odporný slizký pocit a před očima se mu na chvíli zatmělo. "Proč?!! Proč mě nemůžete nechat být?!!"
Temnota se změnila na červenou barvu a jeho srdce zaplavila zuřivost. 
"Nechte mě na pokoji!!!" zavřeštěl a své dlouhé drápy předních tlapek zarval do ruky, která svírala kůži na jeho krku. Ještě zaslechl, jak dvounožec vyjekl bolestí, než se převrátil ve vzduchu a dopadl na přední tlapky. Jenže právě na zemi...se všechno zvrtlo. 

Všechno se najednou začalo vlnit. Zvuky, tráva okolo, slunce, země pod jeho tlapkami...jako by se celý svět začínal měnit. Zelená se měnila na červenou, světlo se měnilo na tmu a pak zase zpět. 
'Co...to se mnou provedli..?'
Dolehly k němu nějaké hlasy. Neslyšel, co říkají, ale věděl, že patří jim...a odkud přicházejí. 
A i přesto, že mu z nich drnčela celá hlava, se rozhlédl okolo. Nedařilo se mu zaostřit, ale jejich pokřiky byly jediný bod, který se alespoň trochu držel na jednom místě. A on nemusel být kdovíjaký génius, aby pochopil, že musí běžet opačným směrem. 

Rozběhl se pryč. Nejdřív pod tlapkami ucítil hrubý povrch Hromové stezky, potom hlínu a potom zase trávu. Vůbec nevěděl, kam běží, mohl jen doufat, že pořád rovně. Ať už ale běžel kamkoli, hlasy dvounožců se mu zdály vzdálenější, což bylo momentálně jediné dobré znamení. 

Po chvíli ho ale do čumáčku udeřil další pach. Normálně by okamžitě poznal jaký, ale teď to mu čich zahaloval stejný zmatek jako jeho zrak, sluch a mysl.
"Co to je? Co to je?!" vyjekl a zaslechl ozvěnu svých vlastních slov. Pak spatřil, jak se kousek od něj něco pohnulo. "Ne! Ne, běžte pryč! Nechte mě být!" Ohnal se tlapou, a když se jeho drápy trefily, ihned to vzal úprkem zase pryč. 
Kolem něj se začaly z ničeho nic hromadit další pachy. Pachy koček. Bohužel nedokázal poznat, jakému klanu náleží. 
Ne...já jsem na území cizího klanu...oni mě zabijí!
Zrychlil ještě víc, ale najednou do něj něco narazilo a povalilo ho to na zem. Sice necítil žádné drápy nebo zuby, ale přesto bylo dost pravděpodobné, že se jednalo o útočný akt. Pokusil se zaostřit. 
Před ním stála kočka...nebo kocour, to nevěděl. Nebylo to moc velké, možná mladý válečník, tak jako tak mu teď stál v cestě a zabraňoval mu v jeho útěku před dvounožci. A mohlo být jen otázkou času, kdy mu jeho klanoví kamarádi přijdou na pomoc. 
"Uhni!" křikl Mrazivec, ale kočka neposlechla a naopak na něj něco křikla taky. Její hlas se však v jeho hlavě lámal do úplně jiných tónů, takže vůbec netušil, co mu říká. "Zmiz mi z očí!" Ohnal se tlapou.
Vyhnula se, ale znovu mu zastoupila cestu.
"Běž pryč, nech mě být!" zařval, výhružně zasyčel a ohnal se znovu. Nechtěl tu strávit víc času než musel. 
Opět uhnula, nahrbila se a zase něco křikla. Nejspíš volala posily. 
Stínový válečník se roztřásl a naježil srst. Jestli ho nechytí ti bílí dvounožci, bude nejspíš roztrhán na cucky nějakým z klanů! 
"Stůj..!" rozeznal náhle slovo té kočky. Ať už do něj bodli cokoliv, muselo to pomalu vyprchávat. Zbytek slov však zněl trhavě a jakoby z dálky. "Ts...tu...dl...š..? P...ssssssss..."
Země pod jeho tlapkami se náhle začala otřásat a on stáhl ocas mezi nohy. Dvounožci se blížili a v uších se mu rozezněl podivný kvílivý zvuk. 

Cizí kočka přišla blíž. Musel pryč. 

Z hrdla se mu vydralo zlé zasyčení a jeho tlapa, ozbrojená dlouhými drápy, se mihla ve vzduchu. A v ten okamžik...jako by se na pár vteřin vše vrátilo do normálu. 
"Aaaah!" vykřikl jeho nevelký nepřítel, tlapkou si zakryl obličej a padl do vysoké trávy nalevo od sebe, odkud se ozývalo jeho bolestivé mňoukání. "Moje oko! Moje oko!" 
Mrazivec ty své vytřeštil. Ten hlas poznával! A toho kocoura taky! 
Lístek...co jsem to..?
Rozhlédl se okolo. Zrak se mu znovu začínal motat a mást, ale ještě stihl poznat, kde je. Byl doma...na území Stínového klanu. 
Co jsem to udělal?! proběhlo mu hlavou. Vždyť já jsem napadl učedníka...svého vlastního klanu!
Pohled mu sklouzl na vysokou trávu. Ten siamský kocourek tam zmizel úplně celý...přeci není šance, aby ho...
Dusot dvounožčích tlap zesílil a země se začala třást ještě víc. Opět ten zvuk v uších. 
"Promiň..." zachraptěl válečník potichu a s vinou v srdci se rozběhl dál. 

Jinovatka pootevřela oči a zadívala se na Vysoké kameny za svými zády. Bylo na nich cosi zajímavého, přestože to byly jen špičaté skály tyčící se do výšky. 
Rozhlédla se okolo. Ještě cítila Bleskův pach, její samotářský spojenec musel před chvílí odejít na lov. 
"To jsem na tom vážně tak špatně?" zamumlala si pro sebe a pokusila se zvednout na nohy. "Lovit snad ještě dokážu, ne?" Zranění na zadní noze ji však zradilo. Povzdechla si a zadívala se na oblohu. "Jenom doufám, že Třpytka s Dešťovkou jsou v pořádku..." 
V tu ránu ji do čumáčku udeřil pach cizí kočky. Nepřipomínal pach žádného z klanů, spíš...páchl po dvounožcích. 
Zadívala se jeho směrem a roztáhla uši do stran, připravena se bránit. "Ukaž se! Vím, že tam jsi!"
Zpoza jednoho z kamenů se vyplížil malý bílý kocourek s mourovatou skvrnou mezi ušima, na stehně levé zadní nohy a stejně tak zbarveným ocáskem staženým mezi nohama. Díval se na válečnici velkýma žlutýma očima, plnýma nejistoty a trochou bázně. V tlamičce držel placatý růžový kus masa. 
"Něco jsem ti přinesl," mňoukl opatrně. "Vypadáš hladově."
Kočka narovnala uši nahoru a trochu nejistě jimi zastříhala. Tenhle kocourek vypadal jako mazlíček...ale proč by mazlíček pomáhal cizí kočce?
"Díky," zavrněla nakonec a přátelsky zdvihla ocásek. "Pojď blíž, neublížím ti."

"Takže tu šunku chceš?"
"Ano, ráda si dám." Počkala, až k ní přijde blíž a svýma sytě modrýma očima si ho prohlédla. Jeho postava nebyla obtloustlá jako u většiny mazlíčků, spíš naopak. "Jak se jmenuješ?"
Mazlíček se posadil a uvolněně zavlnil ocáskem. 
"Flíček."