Zůstaň s přáteli, válečníku...

Starý známý samotář

Jinovatka na tom nebyla zrovna nejlépe. Jakmile se od Dešťovky oddělila, větrní válečníci ji zpozorovali a vydali se za ní. A jí se pořád nedařilo je setřást.
'Sakra, padám z vašeho území, klídek,' pomyslela si, když se ohlédla a zjistila, že ani po jejím dalším šíleném kličkování to nevzdali. Zjevně ji chtěli dopadnout, aby zjistili něco víc o Dešťovčině zradě, ale i kdyby jim řekla pravdu, nejspíš by jí stejně nevěřili a zabili by ji. 
Rozhlédla se okolo, ale výhled jí zakrývala vysoká tráva. Podle všeho byla stále na jejich území, ale už ani nevěděla, kudy z něj pryč. Okolní pachy se mísily jeden z druhým, všude to vypadalo stejně a věčně se přibližující kroky jejích pronásledovatelů jí znemožňovaly se alespoň na chvíli soustředit. Do toho všeho jí docházel dech, začínaly ji bolet svaly a rány po říční učednici začínaly znovu krvácet. 
Přeskočila pařez, který jí stál v cestě, ale při doskoku se jí podlomila zraněná zadní noha a stínová válečnice upadla na zem. Tiše sykla bolestí, cítila, že se jí do znovuotevřené rány něco zaseklo. Nejspíš velká tříska. Přesto se pokusila zvednout na nohy a znova se rozběhnout. Kulhání ji ale dost zpomalovalo a válečníci s doprovodem bojového řevu se nemilosrdně blížili. 

"Nechceš píchnout?"
Znenadání ucítila povědomý pach, z vysoké trávy se vynořila světle hnědá tlama, drapla ji za kůži na krku a někdo ji zatáhl zase mezi vysokou trávu. 
"Hej, dokážu běžet sa..!" snažila se mu vyškubnout, ale ke konci věty se zarazila. "B-Blesku?" 

Velký hnědý mourek její překvapení ignoroval a utíkal dál, zatímco ji skoro vláčel za sebou. Kdyby běžel jen o něco rychleji, určitě by za ním vlála. Bylo ale vidět, že ví, kam běží a že takhle rozhodně neprchá poprvé, protože kličkoval a zatáčel přesně tak, jako kdyby to měl naučené.
Po chvíli se před nimi konečně objevila Hromová stezka...a po ní si to zrovna šinula obrovská řvoucí obluda, která měla podle všeho naspěch. 
"Pozor!" zavřeštěla Jinovatka, ale Blesk naopak ještě zrychlil a vběhl na tvrdou černou smradlavou hmotu, která tvořila povrch Hromové stezky. Obluda ze sebe vydala hlasitou zvukovou vlnu, která úplně přehlušila její řev a všechny kočky se přikrčily. Jen kočka se světlými pruhy, která byla plně odkázána na Bleskovy běžecké schopnosti, zavřela oči.

Jenže samotář se nepřikrčil leknutím. Připravoval se ke skoku...

Když stínová válečnice oči znovu otevřela, spatřila obludu probíhat jen kousíček za sebou. Dokonce se jí na okamžik dotkla ocasem, předtím, než ta kovová věc odfrčela dál k území Stínového a Hromového klanu. Za ní už se hnala další a za tou ještě jedna, obě stejně černé jako ta první.
Hnědý kocour, který pruhovanou kočku držel, se ohlédl taky a vytřeštil oči. A pak se čas vrátil do normální rychlosti. 

"Aaaah!" vyjekl. Lekl se těch oblud, zřejmě nečekal, že jsou až takhle blízko a že to opravdu stihl na poslední chvíli. 
Během svého výkřiku však Jinovatku pustil, ta zavřískla, on se přestal soustředit na doskok a tlaková vlna projíždějící obludy, smíchaná s jeho skokem, je oba odmrštila do trávy na druhé straně stezky. 

Oba přistáli na záda a vykřikli bolestí. 
"Musíme se odsud dostat." Jinovatka vstala jako první a za kůži ho vytáhla na nohy. 
"Jsem v pohodě, běž!" Blesk otočil čumáček k Vysokým kamenům. "Tam se dá dobře schovat..." Pak se ohlédl zpět k Hromové stezce. "Obludy jsou pryč, ale větrní po nás asi zase půjdou! Běž, běž, běž, honem!"

Větrní se nakonec ukázali příliš opatrní, než aby se vydali dvě neznámé kočky pronásledovat, ale ani jedna z nich nechtěla nic riskovat. Oba dva pelášili k Vysokým kamenům, kde ještě nějakou dobu kličkovali, než konečně nabyli pocitu bezpečí. 

"Ty...ses snad...zbláznil!" Jakmile se Jinovatce podařilo vydýchat se z předešlého úprku, stáhla uši dozadu a probodla samotářského mourka pohledem. "Mohl jsi nás zabít! Oba dva!" 
"Věděl jsem, co dělám," zaprskal. "A kromě toho jsem ti zachránil život!"
"Já...bych se odtamtud..!" zasyčela stínová kočka, ale nakonec nával vzteku nějak potlačila. Usadila se do prachu kolem a podrážděně švihala ocasem. "To...je od tebe sice hezký, ale...dostala bych se odtamtud sama..."
"Jo, to jsem viděl." Blesk si teď zachoval klidný výraz. "Nebýt mě, možná by tě i roztrhali..."
"Tomu nevěřím, poradila bych si," snažila si Jinovatka zachovat důstojnost, ale pak jí do hlavy vlezla otázka. "Počkat...proč jsi to vlastně udělal?"

Hnědý mourek uhnul pohledem, sedl si zády k ní a ocas obtočil kolem předních tlapek.
"Viděl jsem, jak se k tobě ve Stínovém klanu chovali..." mňoukl, pohled upírajíc do trsu trávy před sebou. "...vím přesně, jaké to je. Nebudu ti říkat, odkud jsem nebo tak, jen..." Zastříhal ušima a nejistě se na válečnici zadíval. "...mi to zkrátka přišlo nefér. Přeci by tvá snaha neměla skončit kvůli jednomu z těch pošahaných klanů, ne? Hlavně ne tak brzy."
Jinovatka také zastříhala ušima, pohlédla mu do zelenomodrých očí, ale pak ty své zavřela a zvedla se ze země. 
"Měla bych najít ostatní," mňoukla a zamířila zpět k hranicím mezi Stínovým a Větrným klanem. "Musím se přesvědčit, že jsou v pořádku."
"Vážně si myslíš, že tě nechám odejít v tomhle stavu?" zasyčel Blesk a s naježenou oháňkou se jí postavil do cesty. "Jsi zraněná, vyčerpaná a podle mě je to už nějaká doba, kdy jsi naposled jedla."
"Jsem v pohodě," zamručela kočka, naježila hřbet a raději nezmínila fakt, že králíka, kterého upustila při útěku, ani vlastně neochutnala. 
Než ale stihla říct něco dalšího, zradily ji nohy a ta nejvíce krvácející se jí podlomila. 
"Dojdu něco nalovit," mňoukl Blesk a čumáčkem ji popostrčil tak, aby si lehla. Sice u toho vytáhla drápy a zasyčela, ale bylo jasně vidět, že na rvačku nemá energii. "Ty zatím odpočívej. Ne, že se vrátím, a ty tu nebudeš."
"Ne, vážně..." Pruhovaná kočka ho přejela zkoumavým, trochu podezíravým pohledem. "Proč to děláš? Proč mi takhle pomáháš? Proč se tak staráš o mé bezpečí..?!"

Odpovědí jí byly jen jeho vzdalující se kroky...