Zůstaň s přáteli, válečníku...

Dohoda

Kouřový dráp neváhal ani na okamžik a zapřel se zadníma nohama o zem pod sebou. Pohublé břicho se mu dřelo o kameny, a horní část stěny se mu zakusovala do čerstvé rány od bývalého kamaráda, ale nakonec se mu povedlo proklouznout ven a kulhavou chůzí zamířit pryč. Dokud jde, nesmí se vzdát naděje.
Kam teď..?
Rozhlédl se okolo a zavětřil. Nic. Žádný nový pach, pouze jeho krve a těch dvou válečníků v jeskyni. Nic než on, oni...a mráz.

Do kožíšku ho udeřil ledový vítr a on se zachvěl zimou. Došlo mu, že jestli tu zůstane moc dlouho, umrzne. 
"D-D-Do háje," dostal ze sebe, když ucítil blížící se bouři a svou klesající naději v srdci. Málem upadl. "M-Musím...n-na-naj-jít..."
Chtěl zhluboka vydechnout, ale z jeho krku se vydralo jen zakašlání a obláček páry, který mu vítr hned zase sebral. Musí najít skrýš...nebo alespoň roh, za který by se mohl schovat před tím větrem.
Pokračoval dál a zamířil doprava k jedné ze skal, kde si sedl, opřel a popadal dech. Přistihl se při myšlence "Takhle jsem si svý poslední dny nepředstavoval" a rychle nad ní zavrtěl hlavou. Nesmí se vzdát.

"Kde sakra je?!" zaslechl po chvíli hlasy, které jakoby se ozývaly z hodně velké dálky. Jeho dva pronásledovatelé se zjevně nějak dostali ven a podle jejich hlasů se s jeho útěkem smířit rozhodně nehodlali. 
Vítr začal zpívat mezi horami kvílivou písničku a sněhové vločky zaplnily Kouřovému drápovi většinu jeho už tak zamlženého zorného pole. V dálce zaslechl hrom, který mu zněl spíš jako hučení a šum dohromady. Jeho tělo sláblo stále víc.
Přesto se mu povedlo přemluvit své skoro ztuhlé svaly k pohybu a pomalu se zvedl ze země, očekávajíc příchod svých nepřátel. Pokud ho najdou, chce se jim postavit jako pravý válečník...ne...jako Kouřový dráp, kterým je. Jen sám za sebe.
Udělal opatrný krok dopředu. Celý se třásl a jeho tlapky ho sotva držely na nohou. Pak pomalu zaostřil před sebe.
Mezi směsicí bílé a světle šedé spatřil dvě siluety. Šly pomalu, ledový vítr jim cestu hodně znepříjemňoval a evidentně pátraly po sebemenším závanu jeho pachu.
Možná mě ani nenajdou, napadlo ho. 
"Hej..!" dolehlo k němu a jedna ze siluet otočila hlavu jeho směrem. V ten okamžik se mu rozezvonilo v uších a další slova přecházela do mumlavého syčení. 

Nebe náhle oslnilo silné světlo, pak zadunělo a celá zem se otřásla. Ten otřes však doprovázel silný dunivý hukot, ve kterém bylo zavěšené silné zemětřesení...nebo alespoň ty kočky to tak viděly. 
Šedočerný kocour zatřepal hlavou a udělal pár kroků dozadu, zatímco se snažil potlačit zmatek v hlavě.
Co se to děje..?

"Ne..!" zaslechl slabě hlasy svých bývalých spojenců a znovu pomalu zaostřil.
Siluety zmizely. Všude jen bílá a bílo-šedá...a hukot zničehonic ustal. Musela to být sněhová vlna, díky čemu zmizeli.
Šťastně pozvedl ocas, ale ten mu vzápětí zase poklesl. Do sněhu dopadly další kapky krve.  
"Díky, Hvězdný klane," zašeptal Kouřový dráp do větru a jeho zesláblé tělo padlo do sněhu. Jeho srst začala kvést sněhovými vločkami. 

"Takže...Třpytka byla celou dobu s vámi..." Bílá stopa probodla Dešťovku pohledem, a když to rezavá kočka vydržela a přikývla, její uši stažené dozadu se trochu narovnaly. "To ráda slyším."
"Počkat...vážně?" vyjekla překvapená učednice, která očekávala spíš přesně opačnou reakci. "Ty nejsi naštvaná?"
"A neroztrháš mě..?" dodala válečnice Větrného klanu opatrně, každým svalem připravena na úprk nebo obranu.
"Ne, proč bych měla?" naklonila říční kočka hlavu na stranu.
"Možná proto, žes tady zrzku málem shodila do řeky, když jsme se tu objevili?" zamručel kocour bez ocasu, který seděl kousek od vysoké trávy a čistil si tlapku. Zjevně si takhle připadal víc v bezpečí.
"Obrana území," odsekla černá kočka a podívala se Třpytku. "Slyšela jsem od zbytku klanu, žes odešla, ale nevěřila bych, že se s vámi všemi potkám."  
"Všichni nejsme," odpověděla. "Jinovatka chybí. Ztratili jsme se od ní během potyčky s Větrným klanem."
"Je naživu?" 
"Doufáme," švihla Dešťovka ocasem. "Větrní se stínovými nemají zrovna nejlepší vztah. Jestli ji chytli...nevím, jak to s ní dopadlo."
"Ale TY jsi z Větrného klanu. Měla bys to vědět, ne?" Kocour si přestal čistit tlapku a svůj pohled zabodl do jejích očí. 
"Jo, ale radši si to nechci domýšlet," zasyčela na něj. "Větrný klan není vždycky tak klidný, jak vypadá."
"Tak jako tak bychom ji měli najít," zamňoukala bílo-stříbrná kočička, snažící se zahnat špatnou atmosféru svou nadějí, a trochu nejistě přešlápla. "Dokud je tu šance, že je naživu, měli bychom toho využít...možná ji díky tomu zachráníme." 
"Jenže jsme jen tři, pokud teda počítáte i mě," namítl stínový kocour. 
"Dvě. Vždyť ani nevíme, jak se jmenuješ," prskla Třpytka a stáhla uši dozadu, čímž dala jasně najevo, že mu nevěří ani fousky kolem čumáčku. 
"Černý pazour," odpověděl. 
"Tak jako tak jsme pořád jen tři," zakroutila hlavou Dešťovka a svým strohým pohledem jasně ukázala, co si o jejich vzájemné nevraživosti myslí. "Jen my tři proti celému klanu, který je nejspíš stále vytočený z toho, že jsem utekla a taky pravděpodobně zajal jednu stínovou válečnici. A do toho je tu ještě tenhle ze Stínového, co jí jde pomoct zachránit...tohle vůbec nezní jako sebevražda!"
"Ještě předtím, než se začnete doopravdy hádat," promluvila Bílá stopa. "Mám pro vás návrh...ale musíte mi slíbit, že o tom žádnému klanu neceknete ani slovo, natož mému."
"Posloucháme." Učednice švihla ocáskem a zaujala soustředěný postoj. "A o klany si nedělej starosti, spíš bychom to řekli veverkám než jim."
"Nedávno jsem na našem území našla toulavou kočku. Mohlo jí být sotva půl roku a...Říční klan momentálně nové učedníky nehledá. Schovala jsem ji v jedné opuštěné noře kousek od Řezárny."
"Co s ní máme dělat? Lovit potkany?" ušklíbl se Černý pazour. 
Říční kočka nakrčila čumáček a udělala vážný výraz. 
"Pomohu vám najít a případně zachránit vaši kamarádku...když potom tuhle kočku vezmete mezi sebe."