Horské kočky; skupina koček, která nehodlá být v žádném z klanů, drží při sobě jen díky přátelství a přežívají v horách na východě, daleko od všech ostatních koček. Pokud jste četli Kočky z horských jeskyní, budete vědět o kom je řeč.
Jenže proč js...
"Jinovatko!" Šedomodrá kočka se světlými pruhy se nenuceně otočila a pohlédla stínovému válečníkovi do očí. "Děje se něco?" zeptala se tónem bez barvy. "Děje a ty moc dobře víš co. Zase zíráš na území Hromového klanu. Možná jsi válečnice, ale i tak mám dojem, že by z toho Černý měsíc nebyl právě nadšený. Vypadá to...podezřele." "Podezřele jak? Jen si myslím, že mají daleko...bohatší území než my," zasyčela chladně a stáhla uši dozadu, aby dala najevo svou podrážděnost. "Nemůžeš plánovat útok sama," prskl její bývalý učitel, který si její slova zjevně vyložil jinak, a zacukal fousky. "Neplánuji." "V tom případě vstaň a vrať se do tábora, Rýmák má podezření, že tu někde cítil nějakého ze samotářů." Popel se usadil do špinavé trávy u Hromové stezky a začal si čistit svůj šedý kožich. Jinovatka (kdysi s učednickým jménem Vločka) byla jeho poslední učednicí, a když se z ní teď stala válečnice, mohl se už konečně odebrat ke zbytku starších. "Toho hnědého mourka? Jako minule?" zeptala se, vstala a švihla ocasem. Od území Hromového klanu však oči neodtrhávala. "Možná," zamručel starý kocour. "Ale zase...kdo ví, co si ten starý páprda s rýmou zase namlouval..." Ty máš co říkat, pomyslela si a při odchodu se čumáčkem dotkla jeho tváře. To ho přinutilo také vstát a kulhavou chůzí ji následovat zpět do tábora Stínového klanu.
Tam vládlo zmatení. Od té doby, co dvounožci unesli Mrazivce, se tábor rozdělil na dvě skupiny. Jedna navrhovala tábor více zabezpečit, ta druhá trvala na nutném přesunutí. Černý měsíc oba nápady už pár dní zvažoval, takže se vlastně stále nic nedělo. Mrazivec byl šedočerný kocour s krásnýma ledovýma očima. Jako učedník se hodně pral a jako válečník nikdy neprojevoval moc sympatií k protivníkům nebo nepřátelům. To byl možná také důvod, proč zrovna jeho dvounožci unesli. Byl schopný se rvát i s nimi.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Proto tu ale mladá válečnice nebyla. Jakmile se od ní její učitel odpojil, zeptala se pár válečníků, zda o tom samotáři něco neví, ale většina z nich zavrtěla hlavou. Když ale potkala Rýmáka, ani ji nepozdravil a rovnou ji poslal na západní stranu území, kousek od hranic s Větrným klanem.
Cestou tam v duchu všechno proklínala. Svůj klan, trochu i svého učitele...především toho kocoura, který ji jako kotě unesl. Nikdy nepoznala jeho jméno, v boji padl dřív než stihla vyrůst do věku učedníka, ale i tak ho nenáviděla. Tenhle kocour ji totiž kdysi unesl z Hromového klanu, ve kterém se narodila. Stínoví ji pak vychovali, vycvičili a poté pasovali na válečnici...ale její původ a část srdce stále patřily Hromovému klanu. Proto se na jeho území tak často dívala...proto si ho neustále připomínala.
Do čumáčku jí udeřil ostrý, lehce omamný pach a ona roztáhla uši do stran. Tenhle pach poznala. No nazdar...ten ukýchaný léčitel měl fakt pravdu..! V keři se mihla něčí silueta a Jinovatku uhodila do obličeje hromádka hlíny. Někdo tak musel utíkat záměrně, aby ji zdržel. Ihned se dala do pronásledování. "Stůj!" křikla a znovu nabrala vetřelcův pach do čumáčku. Cítila ho jasně a zřetelně, po chvilce i spatřila konec jeho ocasu. Opravdu to byl ten mourek.
Dohnala ho kousek od Vysokých kamenů. Kocour se u jednoho z nich zastavil, probodl ji pohledem a výhružně naježil srst. Na nějaké syčení nebo mručení se však vykašlal. Přesto zpomalila a udělala krok dozadu. Nebyla jako zbytek jejího klanu, který by se na něj vrhl hlava nehlava. Poznala, jak na tom je. Na tohohle samotáře nestačila. Byl skoro jednou tak velký jak ona a viditelně silnější. I kdyby na něj použila nějaké triky ze Stínového klanu, bylo vidět, že po chvíli by ji i tak přepral.
"Už se nevracej," zasyčela zle a její ocas se změnil na kominickou štětku. "To samé platí pro tebe," mňoukl a zastříhal ušima. "Už se tam nevracej, zničí ti to život." Jeho zcela jiný postoj ji překvapil. "Co je tobě do toho..?" zeptala se opatrně. "Chováš se jinak než oni. Tím myslím...touhle dobou už by asi bylo po mě." Pobaveně zacukal fousky a lehce se přikrčil. "Je vidět, že tam tak úplně...no...nezapadáš." "Vypadni než tě tu ještě někdo chytí," prskla a obrátila se k odchodu. "Neříkají mi Blesk pro nic za nic," ušklíbl se a zamlaskal. "Když už jsem nějak přežil i ránu z nebes, myslím, že přežiju i bandu stínových vypelichaných kožichů." "Vtipálku," zamručela si pro sebe, zakřenila se a pak se podél Hromové stezky vydala zpět k hranicím Větrného klanu.
Malá zajímavost; na coveru tohoto příběhu je právě ksicht zmíněného "Bleska" :D
