Kdyby se vrátila

13. kapitola/Hermiona

Jakmile schůzka budoucích Smrtijedů skončila, neměla Hermiona daleko k tomu, aby se rozeběhla, jak jen rychle mohla a schovala do své staré postele v Nebelvírské věži. Jak si ovšem okamžitě uvědomila, její plán měl 2 poměrně velké díry. Za prvé všichni ti Smrtijedi byli okolo ní, takže běh rozhodně nepřipadal v úvahu. A za druhé nemá žádný nárok na postel v Nebelvíru, vzhledem k tomu, že teď bydlí v zeleném Zmijozelu.

"No nemám se to krásně," zamumlala omylem, načež, když si to uvědomila, srdce jí zachvátila panika a ona se rychle rozhlédla po ostatních, jestli ji někdo náhodou neslyšel. No, určitě ji nikdo neslyšel, vzhledem k tomu, že v chladné chodbě kromě ní nikdo nebyl. Jakoby se po nich slehla zem. A přitom nebyli ani zdaleka blízko společenské místnosti.

Co se sakra stalo? Proč jsem zase nedávala pozor, bože. Jak člověk může ztratit bandu Smrtijedů na rovný chodbě! Hermiono, začni dávat pozor, nebo tě zničí dřív, než stihneš říct Merlinovi spoďáry! Zanadávala si Hermiona v duchu, a ještě jednou se pořádně rozhlédla.

"Možná jsou neviditelní?" zašeptala tak akorát nahlas, aby ji mohlo slyšet její nejbližší okolí, ale ještě než to dořekla, začala kolem sebe porůznu vykopávat a šmátrat rukama a nohama a poskakovat z místa na místo, aby zjistila, jestli není v jejím okolí nějaké neviditelné tělo, ovšem vypadala, jakoby se snažila naučit balet, s ne zrovna velkým úspěchem.

Takového poskakování po chvilce naštěstí nechala, pomalu zavrtěla hlavou, v mysli se ujišťujíc, že se na to zítra někoho z nich zeptá, ale teď přestane riskovat, že ji někdo najde po večerce na chodbě a v rychlosti se vydala do Zmijozelské společenské místnosti. Ruce i nohy ovšem jednou za čas vykopla, aby se ujistila, že tam doopravdy nikdo není.

Po pár minutách úspěšně dorazila do spolky, která byla ovšem až podezřele moc tichá a prázdná.

Kam se všichni poděli?

S touhle myšlenkou v hlavě se dala směr její ložnice, kde se beze slova převlékla do pyžama a ulehla do měkké postele, laděna celá do zelena.

---------

"Gratuluji, prošla jsi zkouškou," byla první slova, která Hermiona ráno slyšela. Rychle otevřela oči, jen aby spatřila, jak se nad ní půlka osazenstva včerejšího stolu Smrtijedů, včetně Toma, sklání a úlisně se usmívá.

Hermiona div nevyletěla z kůže, jak moc se lekla. Přímo vyskočila z postele, otevřela pusu a začala křičet, šáhla po hůlce v obraně a kopat před sebou nohama, a to všechno během jedné vteřiny. Až na to, že jí z pusy z nějakého důvody nevyšel žádný zvuk.

Tep se jí musel pořádně zvýšit, protože když si konečně uvědomila, kdo že to kolem ní stojí, přerývavě dýchala a tep srdce cítila i ve špičkách u nohou.

"CO TU U MERLINA DĚLÁTE!" Téměř na ně zakřičela, jenže i teď jen planě otevřela pusu, protože jí z ní nevyšel žádný zvuk.

No skvělý, ti blbci mi začarovali hlasivky. Proč zrovna já? Pomyslela si Hermiona, než začala přehnaně a agresivně gestikulovat, ať z ní to kouzlo sundají.

Tom byl naštěstí jediný, který se neválel smíchy po podlaze, a tak jedním máchnutím hůlky vrátil Hermioně hlas, která je všechny okamžitě zpražila naštvaným pohledem.

"CO TO K ČERTU MĚLO BEJT!" Teď už na ně doopravdy zařvala, že i ona slyšela tu jedovatost v jejím hlase. Všichni se v tu chvíli najednou přestali smát, ale se stále cukajícími koutky koukli na Toma.

"Jak jsem řekl, provádíme zkoušku," řekl Tom prostě a krátce, vševědouce se na ni usmívajíc.

"TO JE MI ÚPLNĚ JEDNO! TO NEVIDÍTE, ŽE JE NĚCO ŠPATNĚ, KDYŽ MĚ SLEDUJETE PŘI SPANÍ A DĚLÁTE NA MNĚ JAKÝSI TESTY, NEBO CO?!" Zakřičela Hermiona v odpověď, než si stihla uvědomit, s kým že to vlastně má tu čest.

Všichni jako na povel ztuhli a v hrůze se otočili na Toma, který ovšem místo toho, aby zuřil, se na Hermionu koukal s takovým podivným úsměvem, skenujíc ji od hlavy k patě, jak se vzteky klepe, v očích se jí zračí blesky s hůlkou pevně stisklou v ruce, připravena kdykoli zaútočit.

"Páni, takový vztek jenom z překvapivého probuzení?" Prohodil Tom bez zjevného zájmu. Přesně tahle jeho slova ovšem na Hermionu zapůsobila a ona si konečně uvědomila, jakou chybu právě udělala. V rychlosti sklonila hůlku a otevřela pusu, aby se mohla začít omlouvat, jenže v tu chvíli Tom pokračoval, tak radši tu pusu rychle zas zavřela.

"Tolik tak čistého vzteku jen kvůli překvapivýmu probuzení?" Řekl Tom s takovým nepatrným potěšením v hlase. Pak se otočil na své přisluhovače. "Dokážete si představit, kdyby každý z vás měl v sobě tolik vzteku a hlavně odvahy se postavit dokonce i mně, tak co všechno bychom už mohli dokázat? A ne že když jsem dělal tuhle zkoušku u vás, tak že se mi ještě začnete uklánět, že Bellatrix?" Dodal ještě Tom sarkasticky. Každého z nich ještě přejel káravým pohledem, ovšem nikdo z nich se ani nepohnul. Pak už se otočil k Hermioně, na které bylo zřetelně vidět překvapení.

"Jen tak dál děvče, jen tak dál." Ukončil Tom svůj monolog a věnoval Hermioně úsměv. Pravý úsměv. Na to se otočil a s pláštěm vinoucím se podél jeho těla odkráčel z místnosti, po chvilce následovaný i zbytkem, všichni stále vypadajíc vyděšeně.

Jakmile se zavřely dveře, Hermiona se úplně rozklepala a padla zpátky na postel, z toho stresu začala i potichoučku plakat.

"Co se to, u Brumbála, právě stalo?" Zašeptala Hermiona po chvíli, když se začala zvedat, setřela si slzy z očí a připravovat se na první školní den ve Zmijozelu.

Řekl mi vlastně, co to bylo za zkoušku? Pomyslela si Hermiona, zrovna když si česala černé vlasy.

Heh, jistěže neřekl. Geniálně od toho odvedl pozornost. Pff, mě ale neoklamal. Se ho pak na to budu muset zeptat. Poznamenala si Hermiona do paměti, vzala tašku a vydala se na snídani.