Free! - Deník Nagisy

Kapitola 6. : Bouřka

Zdálo se mi o Rei-chanovi. OPĚT. Láska dělá zvláštní věci, to musím uznat. No, každopádně chci říct, že tohle byl ten nejžhavější sen, co se mi kdy zdál. Naposled jsem slastně vykřikl jeho jméno. Najednou jsem uslyšel zvuk bouřky, otevřel oči a až teď jsem si uvědomil, že to byl jenom sen. A taky že jsem si tou bílou věcí právě zaprasil deku. Podíval jsem se pod deku, jak velkou část jsem přebarvil na bílo a neskutečně mě překvapilo, že jsem tam, na místě činu, našel i svoji pravou ruku. Tak proto to bylo tak skutečný! Okamžitě jsem si ji otřel o pyžamové kalhoty a zahanbeně a s rudými tvářemi jsem se podíval na svůj budík. 10:00. Počkat... 10:00?! Vystřelil jsem z postele a co nejrychleji jsem na sebe naházel školní uniformu. A zrovna, když jsem se loučil s rodičema, mamka mě zastavila a řekla: ,,Ale Nagiso, vždyť je přece sobota! Dneska se do školy nejde!" a dala mi pusu do vlasů. Zůstal jsem tam vykuleně stát asi minutu než jsem se odebral zpátky do svojeho pokoje. Oblíkl jsem se do domácího a koukal z okna. Najednou jsem uviděl Rei-chana běžícího směrem k našemu domu. Otevřel jsem okno, sedl si na parapet a nasadil svůdný výraz. Zamával jsem na něho. ,,Oi, Rei-chan! Copak tu děláš, můj krásný motýlku? A ještě ke všemu v takovéhle bouřce?" zeptal jsem se ho co nejopatrněji, protože přece jenom nechci, aby utíkal dál a po zbytek školního roku mě ignoroval. Můj momentální cíl je následující: Dostat Rei-chana do plaveckého klubu. ,,Nagiso-kun! No, víš musím trénovat výdrž." Přísahám, že se začervenal! To asi kvůli tomu oslovení. Můj krásný motýlku... asi bych mu tak měl říkat častěji. Pak jsem chápavě přikývl a zeptal se ho: ,,Můžu běžet s tebou?"
,,Klidně, ale asi by ses měl zeptat rodičů," a já si to přeložil jako... YOLO! JDEM SKÁKAT Z OKNA! A jelikož můj pokoj nebyl zrovna kilometr nad zemí tak jsem prostě obrátil nohy směrem ven a sklouzl jsem dolů. A popravdě, myslel jsem, že si minimálně zlomím nohu. Naštěstí se stalo něco, co jsem fakt nečekal. Rei-chan okamžitě přiběhl a chytil mě do náručí. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se a já jsem s kompletně rudým ksichtíkem pomalu přikývl. Oddechl si. ,,Bál ses o mě?" zeptal jsem se a jeho tváře zrůžověly. Měl jsem takovou chuť ho políbit, ale nemohl jsem. Ne, pokud jsem chtěl být aspoň jeho kamarád. Stejně jako předtím já i on pomalu přikývl a pak se zahleděl do mých růžových očí. Tohle byla scéna jak vystřižená z romantickýho filmu. Ještě kdyby řekl že mě miluje, to by bylo kompletní. Pevně jsem se ho držel a neměl v plánu se pustit. Pokud vás to zajímá vypadal jsem jako blonďaté klíště. Položil mě na zem a já jsem ho objal. Po chvilce mě objal nazpátek a pošeptal mi: ,,Jsem rád, že se ti nic nestalo.", což mě zahřálo tak, jak by to nedokázaly ani ty nejdokonalejší kamna a já už jsem to v sobě dál nedokázal dusit. ,,Rei-chan, já tě mám rád!" vykřikl jsem a podíval se na jeho překvapenou reakci. ,,Já tebe taky, Nagiso-kun."

,,Vážně?!"

Přikývl a pokračoval. ,,Myslím si, že z nás budou dobří kamarádi. Co ty na to?" zeptal se mě s úsměvem, ale ten můj trochu pohasl. Špatně mě pochopil. ,,Jasně, to zní skvěle!" řekl jsem a pak jsem uměle zakašlal. ,,Asi na mě něco leze, půjdu dovnitř." Pak jsem ukázal na svůj dům a Rei-chan starostlivě přikývl. Pak jsme se rozloučili, můj motýlek běžel dál a já jsem hned po příchodu do domu vběhl do svojeho pokoje si vylévat srdéčko a slzičky do polštáře. Přitáhl jsem si svýho plyšovýho tučňáčka k hrudi a v téhle pozici jsem usnul. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval.